Ulevilo se mi, když jsme konečně zakotvili v solidně vybaveném kempu. Postavila jsem stan, popadla šampon, ručník a šla hledat sprchu.Cestou mě zaujal plakát na vývěsce. Couvla jsem, abych si ho mohla pořádně prohlédnout a rozzářila jsem se. Letní folkování se spoustou skupin v čele s mými oblíbenými Formany mě nadchlo. Zkulturnila jsem se a šla se do stanu převlíknout do něčeho normálního.

Ráno bylo zářivé, ovšem nebudila mě vůně kávy, nýbrž volání přírody. No co, nejsou každý den Vánoce.  S povzdechem jsem se vysoukala ze spacáku, zamířila za keříčky a když už jsem byla vzhůru, pustila jsem se do vaření kávy a čajů k snídani.
První se ke mně přidala Magda. "Jak můžeš bejt takhle čilá po ránu," zaskřehotala znechuceně. Přistrčila jsem jí ešus s kafem, aby se

NIkdo z našich už v hospodě neseděl, vrátila jsem Ondrovi klíče od auta: "máš natankováno."
Blahosklonně přikývl a nabídl kávu na účet podniku. Poslala jsem ho do háje, měla jsem jedinou myšlenku - spát, spát a spát. Nevyslyšela jsem ani Markovo lákání, abych ještě přisedla. Připadala jsem si docela vyplivnutá, přece jen - moc jsem toho v noci nenaspala, ráno jsem vstávala celkem

 "Můžete na chvilku ven?" naklonila jsem se k Derekovi. 
Překvapeně odložil sklenici. "Jo, jasně," souhlasil. Pohledem se omluvil Marice a vyšel za mnou na čerstvý vzduch. Čekala jsem na něj na lavičce před hospodou.
"Tak co pro vás můžu udělat?" přisedl si ke mně obkročmo na lavici.
"Neptejte se, co můžete udělat pro svého háka, ale

Vymstilo se mi, že jsem chtěla zafrajeřit a šutrům v proudu se vyhnout ostrým obratem. Pádlem jsem zachytila o něco pod vodou, to mě vychýlilo z rovnováhy a už mi teklo do lodi. V proudu pod jezem jsem nestihla udělat vůbec nic, jen se smířit s osudem. Moje šplouchnutí do vody ocenili přihlížející mohutným potleskem a pochvalnými výkřiky, jen Honza řval, ať chytám flašku s rumem.
"Jste v pořádku?"

 Sice jsem šla spát pozdě, ale vstávala jsem docela brzy. Vzbudil mě klasický ruch vodáckého rána a poměrně intenzivní vůně kávy. Rozepla jsem zip stanu a překvapeně jsem se zadívala na plecháček s kávou a koblihu na víčku od ešusu před vchodem. No páni, snídaně do spacáku. To jsem ještě nezažila. Zapátrala jsem po Derekovi. Vzhlédl od balení spacáku, spiklenecky na mě mrkl. Oplatila jsem

Odnesla jsem si kytaru do satnu, ale spát se mi ještě nechtělo. Místo toho jsem si vyrazila k řece.

 Už se šeřilo, že jsem neviděla na písmenka a baterku na čtení se mi nechtělo vyndavat. Protáhla jsem se, co teď? Mohla jsem si vybrat, jestli s jen překulím do spacáku a půjdu spát, nebo popadnu kytaru a půjdu za partou do hospody, jak jsem slíbila Jirkovi. Hodila jsem si korunou a vyšla mi ta druhá možnost. Hodila jsem si znovu. Totéž. Natáhla jsem se pro mikinu a pro kytaru a vyrazila do

 Blížilo se pozdní odpoledne, od rána už jsem toho začínala mít plný kecky. Sluníčko celý den nemilosrdně pražilo, takže jsme byli víc ve vodě než na lodi, zastavili jsme u každýho kiosku po cestě a začala na mě padat únava z nevyspání po třech nočních dvanácti hodinovejch směnách. Vlastně jsem byla ráda, když Jiřina zavelela: "tady už zůstaneme, Jiří, viď?!"
"Ale tak...

 Vyhlášené příměří Derekovi nikterak nebránilo, aby mi nevráti toho "pana doktora" za začátku cesty.
"Kolikrát vám mám říkat, že  nejsem opravdovej doktor, že to byla jen role ve filmu. A vám bych stejně nepomoh, na to by musel bejt ten plastickej chirurg jinší machr..." řekl nahlas, aby ho ostaní, co se chytali naší lodě slyšeli.
Zůstala jsem na něj koukat