Saturejka | Voda, den druhý, noc

NIkdo z našich už v hospodě neseděl, vrátila jsem Ondrovi klíče od auta: "máš natankováno."
Blahosklonně přikývl a nabídl kávu na účet podniku. Poslala jsem ho do háje, měla jsem jedinou myšlenku - spát, spát a spát. Nevyslyšela jsem ani Markovo lákání, abych ještě přisedla. Připadala jsem si docela vyplivnutá, přece jen - moc jsem toho v noci nenaspala, ráno jsem vstávala celkem brzy a mám za sebou skoro dvěstě kiláků a to za tmy a v ne úplně známém prostředí. 

Před stanem mě oslovila cigaretová světluška: "kde jste se tak dlouho flákala, háku?"
Chvíli mi trvalo, než jsem si v hlavě poskládala, že to na mě mluví Derek. Kývl hlavou, ať přisednu. Poslechla jsem a vděčně přijela nabídnutou cigaretu.
"To vám byl takovej divokej mejdan..."
Seděli jsme vedle sebe ve vlahé letní noci a já bojovala s únavou a chutí položit Derekovi hlavu do klína. Přetřela jsem si rukou obličej, abych zahnala představu, jak mě Derek objímá.
"Unavená?" všiml si mého gesta.
"Spíš vykoukaná," zalhala jsem. "Strašně nerada řídím v noci, kde to neznám."
"To jde o zvyk. Já nejradši řídím v noci. Je větší klid..."
"Na dálnici, že jo?" odhadla jsem. "Ale okresky - to je jiná. Tam se nedá jet dvěstěpade za hodinu. To se musí hezky opatrně, dávat pozor na zvířátka, aby vám neskočily pod kola...."
"Neskočila."
"Cože?"
"Aby zvířátka neskočila" opravil mně.
Trošku mě tím školometským tónem naštval, přemýšlela jsem, jestli můžu začít hystericky ječet nebo bude lepší prostě vstát a jt spát. Nakonec vyhrála třetí možnost:
"Háku, jedla jsem naposled ve dvě odpoledne, několik hodin jsem poslouchala hysterické výlevy zoufalé matky a pak jsem za tmy řídila cizí auto po neznámý silnici. Mám hlad, jsem utahaná a to poslední, na co mám náladu, je nechat se poučovat o mé češtině."
Bezeslova na mně koukal, pak se zvedl a zalezl do stanu. No tak jo. Aspoň jsem nebyla za úplnou hysterku a teď si můžu jít klidně lehnout.

Sotva jsem se rozhoupala, že půjdu spát, vyštrachal se Derek ze stanu, přes rameno mi přehodil mikinu. Zase.
"Mám záchranářský kurs," prohodil, když naléval do plecháčků z povědomé lahve. "Na stres je důležité teplo, tekutiny, tišení bolesti a ještě něco, to už jsem zapomněl."
Rozesmála jsem se: "ale mě nic nebolí."
"Můžu vám třeba zlomit ruku nebo tak něco," nabídl se ochotně.
"Ne, díky. A říkala jsem, že mám hlad, ne absťák."
"Hlad je převlečená žízeň," mávl rukou. 
Musela jsem uznat, že Jameson na lačnej žaludek má něco do sebe. Rozhodně ze mně spadla únava a hlad taky ustoupil do pozadí. 
"Záchranářskej kurs dobrý," přiznala jsem Derekovi body. 
"Že jo," zajásal. "Ještě jsem si vzpomněl na transport zraněnýho. Ale to poslední "T" se mi ne a ne vybavit."
"T jako "ticho, blbci!" zařval ze stanu Petr. "Jděte si tokat někam jinam, slušný lidi chtěj spát."
Udělala jsem směrem ke stanu sprosté gesto, Derek se uchechtl a vstal. Do jedné ruky vzal lahev a svůj plecháček, druhou natáhl ke mně. Nechala jsem se zvednout a odtáhnout k ohništi.
"Plán je jednoduchej," klekl si Derek k hromádce dříví. "Já rozdělám oheň a vy přinesete kytaru."
"A není to zbytečný? Když je kolem dříví na podpal dost?" zašaškovala jsem. Jen mě odmávl, ať padám.

Přinesla jsem si kytaru a přisedla k ohni, který se zatím slušně rozhořel. Z toho kluka snad přec jen něco bude.
"Tak kterou?" přejela jsem po strunách.
Derek pokrčil rameny: "To je fuk. "
Chvíli jsem přemýšlela. Napadalo mě takovejch psniček, ale všechny byly ve stylu: má mě ráda nebo ne, trhám ostny kaktusu... To tedy ne.

"Až jednou sejdeme z hor, cesty se propadnou níž, tváře si nic zlého nemyslí, když nechceš, neublížíš," spustila jsem Jantarový komnaty. A když už jsem byla
u Bonsaie, přihodila jsem i Divoký peřiny a dál jsem pokračovala písničkama od Máků. 
Seděla jsem na kládě s nohama nataženejma k ohni, popíjela Jamesona a hrála, co mi přišlo na jazyk. Derek se uvlebil na zam vedle mně, což jsem si nebrala úplně osobně, přeci jen, flaška se přes oheň podává blbě. Ale milý to bylo.

"A hele, tady je soukromej koncert," ozvalo se nám za zády. Otočili jsme se po hlase, Derek nenápadně schoval flašku.
"Ani soukromej, ani koncert," ujistila jsem Marka. "Vyhnali nás od stanu, tož halekáme tady. Se přidejte."
Prý je hospodský vyhnal, nezabírajíc ani na Maričiny vnady a půvaby.
"Kdo by řekl, že má ten člověk vkus," usoudil tiše Derek. Snažila jsem se uchehtnutí maskovat káravým pohledem, ale nebaštil mi to, jen na mně mrkl. 
Marek s klukama a Marikou přisedli k ohni, vybalili nástroje a zase bylo veselo až do rána.
Okolo půl čtvrtý jsem to vzdala jako první, nenápadně jsem zbalila kytaru a přátelsky šťouhla do Dereka: "dobrou, háku."
Popřál mi hezky sny a tentokrát už se mi i zdály.