Saturejka | Psaní pro mně

 Nakonec jsem se přece jen dokázala oprostit od toho, že mě Derek drží v náručí a skvěle jsem se začala bavit. Detktivní příběh ze staré Anglie měl vtip a spád a hlavní hrdinka byla naprosto boží. Utírala jsem si slzy od smíchu a na konci jim nadšeně tleskala.
"A co teď?" otočila jsem se na Dereka.
Pokrčil rameny: "Teď? Teď bude diskuze s režisérem a herci... umělecký

Na rameni jsem ucítila lehký dotek, zaslechla jsem tichý hlas: "Konečná, vystupovat."
Neochotně jsem otevřela oči, pohled mi padl na Dereka. Natočený ke mně bokem, usmíval se, v očích mu jiskřilo pobavení: "Vstávame, Šípková Růženko."
Šípkovou Růženku probudil princ polibkem, chtěla jsem říct, ale neřekla.
"Já vás varovala, že nebudu dobrej společník,"

 "Potřebuju pomoc, máš chvilku?" ozvalo se mi dopoledne v telefonu.
"To víš, že jo," povzdechl jsem si nenadšeně. "Pro tebe cokoliv."
"Kdybys nekecal," zasmála se Věra. "Jseš zalezlej na Karlštejně a děsí tě představa, že bys měl na chvíli navštívit civilizaci."
"Odhalilas mě. Takže - co pro tebe můžu udělat?"
"Vašek

 "Hele, vidíš to?" drcla do mně Gábina.
Pokrčila jsem lhostejně rameny: "Tím se bavím už od rána. Kdo chce kam..."
Obě jsme se zahleděly přes tábořiště na Alexe a Petru. Petra jen zářila, Alex byl mile nevtíravě okouzlující. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se mi z nich náhodou nechce zvracet, ale pak jsem se věnovala důležitějším věcem: "Cifix, Piškote, řeklo

 Doma jsem si prostě na Dereka zakázala myslet, ale že by se mi to dařilo se zravna říct nedalo. Určitě by mi to šlo o moc líp, kdyby mi po pár dnech nepřistál v mailu soubor fotek z vody. Projížděla jsem je snad pětkrát za sebou. Tu nejhezčí, kde nás Honza chytil při sjíždění jezu jsem si spolu s několika dalšími stáhla do mobilu a pak jsem se kdykoliv mohla kochat a snít o svém princi