Saturejka | Voda, po odjezdu

Od kempu Alex odpálil první raketovou rychlostí, až se kamínky z cesty rozletěly na všechny strany. Normálně jsem takovou trapnou frajeřinu vždycky okomonetovala, ale teď jsem byla ráda, že budeme co nejdřív pryč.
"Zdrháš od toho blonďáka?" Popíchnul mě Alex. Sveřepě jsem mlčela.
"Já jen, jestli mu třeba nemám rozbít hubu."
A po několika minutách: "To víš, pořád mi na tobě záleží."
Pak zase: "Nerad bych, abys naletěla nějakýmu grázlovi."
"Jako třeba kdysi tobě, myslíš?!" Nevydržela jsem jeho porejpávání. Alex se spokojeně rozesmál: "Já byl přece vždycky hodnej kluk."
"No jasně, sen všech matek," usykla jsem. "Neštvi mě, Ljošo. Víš houby, jakou mám náladu."
"Rozsah a hloubku tvojí nálady dovedu celkem slušně interpretovat podle tvého stylu mluvy."
"Víš co, Sašo? Jdi do hajzlu," ulevila jsem si.
Spiklenecky na mně mrkl a pak jsme jeli mlčky až k odbočce na zříceninu, která pro nás kdysi hodně znamenala.
"Zahneme?" naťukl mě. 
Trhla jsem ramenem, ale nevadilo mi, že odbočil na štěrkovou cestu.

Na nádvoří mi Alex položil ruku kolem ramen: "Stejně to tenkrát bylo hezký, ne?"
"Jenom to vzalo špatnej konec," položila jsem mu hlavu na rameno.  Mlčky jsme se rozhlíželi po místě, kde jsme si před deseti lety říkali své šťastné "ANO". Zvláštní, jak se za pár let může všechno několikrát změnit. Byli jsme kamarádi, pak manželé, chvíli nepřátelé a teď už jsme zase kamarádi.
"No a co ten blonďák?"
"Zrovna jsem si říkala, že jsi vlastně celkem fajn kluk," povzdechla jsem si. "A zase sis to zkazil."
"Jsem zvědavej, a co?" bránil se Alex. "My právníci to tak máme."
"Víš, jakej je rozdíl mezi přejetým skunkem a přejetým právníkem?"
"Před skunkem je vidět brzdná dráha. To je starý. A  zamlouváš."
"Není co zamlouvat. Dokonce ani není o čem mluvit. Ale takovou jsme teď měli skoro romantickou chvilku – a ty přijdeš s blonďákem. To se ti líbil, nebo co?" Snažila jsem se odvést řeč jinam. Ale Alex se nedal.
"Spíš bych řekl, že se líbil tobě."
"Kdybych se teď na tebe vrhla a začala tě líbat – pomohlo by to, abys už mlčel?"
"Miláčku," políbil mě do vlasů. "Kdyby ses teď na mě vrhla, byl bych nejšťastnější chlap pod sluncem."
Vyděšeně jsem na něj zůstala zírat s otevřenou pusou: "Co?!"
Alex se upřímně rozesmál: "Jen jsem chtěl vědět, jak zareaguješ."  Rychle uskočil před mou napřaženou pravačkou, ale smát se nepřestal. Zavrtěla jsem hlavou. Jako malej Jarda.
Natáhl ke mně ruku: "Pojď, dáme si kafe v hospodě."

"Ty, Alexi, co jsem vlastně dělala blbě," opřela jsem se pohodlně o opěradlo lavice. Překvapeně ke mně vzhlédl od svého esspresa: "Kdy?"
"Když jsme byli manželé, samozřejmě."
"Nic, proč?" pokrčil rameny.
"Tak proč jsi mi byl, ty zmetku, nevěrnej?"
"Nebyl jsem ti nevěrnej," bránil se. "Jenom jsem občas spal i s jinejma."
"A to jako není nevěra?"
"Ne, když miluješ jenom toho jednoho."
"Fakt zajímavej pohled na věc," uznala jsem. "A to tě třeba nenapadlo, když už jsi mě tak miloval, dávat si aspoň pozor, abych ti na ty nevěry nepřišla?"
"O většině z nich ses ani nedozvěděla," ujistil mě.  Zručně chytil pytlík s cukrem, který jsem po něm mrštila. "Už je to promlčený, nemyslíš? A jestli chceš bejt teď na mně naštvaná, tak si uvědom, že se nemáš klást otázky, na které nechceš znát odpovědi."
Rozhodila jsem nešťastně rukama: "Prostě jsem jenom chtěla zjistit, proč jsem sama."
"Protože jsi moc vybíravá?"
"To by mohlo bejt," souhlasila jsem. " Nejspíš hledám tebe. Ale bez těch nevěr."
Ohlédla jsem se za sebe, kde se rýsovaly okraje bývalého zemanského sídla: "Asi radši pojedeme, ne? Abys neměl průšvih u tý svý."
"Není žádná moje. S tou poslední jsem se nedávno rozešel."
"Ale? Pročpak to?"
"Byla úplně blbá."
"Já myslela, že ti takový vyhovujou."
"Na chvíli možná," připustil. "Ale ve skutečnosti nejspíš hledám tebe. Jen trochu tolerantnější."
"Takže jsme to oba tenkrát podělali, co?" ušklíbla jsem se.
"Docela jo," souhlasil se mnou. "Jenže na nápravu už je asi pozdě."
Na to šlo jen přisvědčit.
Dál jsme si už povídali o samých neutrálních tématech, a když se přišel hostinský zeptat, jestli máme ještě nějaké přání, Alex zaplatil a vydali jsme se k autu. 
Na parkovišti jsem mlčky natáhla ruku pro klíčky, Alex pokrčil rameny: "Koneckonců, je to tvoje auto."
Najednou jsem potřebovala mít ve svých rukou aspoň svoje auto, když už nezvládám svůj život.

"Nechceš u mě dneska přespat?" nabídl, když jsem ho vysazovala u jeho domu. Zavrtěla jsem hlavou: "Mám doma spoustu práce."
"Kecáš," políbil mě přátelsky na tvář. "A pozdravuj blonďáka."
"Jestli ho někdy uvidím, dám mu tvý číslo, ať ti zavolá," vyplázla jsem na něj jazyk. Zatroubila jsem mu na rozloučenou a vydala se konečně domů.