Derek V

 "Potřebuju pomoc, máš chvilku?" ozvalo se mi dopoledne v telefonu.
"To víš, že jo," povzdechl jsem si nenadšeně. "Pro tebe cokoliv."
"Kdybys nekecal," zasmála se Věra. "Jseš zalezlej na Karlštejně a děsí tě představa, že bys měl na chvíli navštívit civilizaci."
"Odhalilas mě. Takže - co pro tebe můžu udělat?"
"Vašek mi odjel s autem a já mám dneska kontrolu s prckama."
"Ale ne," zaskučel jsem.
"Dereku," zaškemrala, "jenom odvézt tam a zpátky. Do čekárny nemusíš, ani do ordinace."
Ještě to tak. Ale co bych pro manželku nejlepší ho kamaráda a svou dětskou lásku neudělal. I když měla pravdu v tom, že se mi z Karlštejna vůbec nechtělo, než nechat těhuli vláčet se v hicech busem, co jezdí dvakrát denně, radši jí do města odvezu.

"Ještě, že tě mám," pohladila mě po rameni, když jsem jí vysazoval u polikliniky. "Fakt se nechceš jít podívat na miminka?"
Zaškaredil jsem se a Věrka se rozbulela: "Vašek se mnou nechce jít, ty se mnou nechceš jít..... Všechny maminy choděj s někým a já jsem tam pořád sama jak kůl v plotě. Já už se musím koukat do občanky, abych se ujistila, že jsem vdaná."
To bylo pěkně zákeřný. Věra na mně smutně tiše koukala a z očí se jí koulely slzy jako hrachy.
"Víš o tom, že ženský slzy zakazuje i Ženevská konvence?" vytáhl jsem naštvaně klíčky se zapalování. Horlivě přikývla a slíbila, že už bude hodná.  O tom jsem sice pochyboval, ale radši už jsem se do žádné debaty nepouštěl.
Nakonec jsem měl co dělat, abych se nerozbrečel sám, když jsem na monitoru zahlédl maličké kopie mých nejlepších přátel. Samotnýho mě překvapil knedlík, který mi najednou narostl v krku. Až jsem těm dvěma na chvilku zazáviděl.
Zato Věrce otrnulo a v kavárně, kam jsem jí zatáhnul, abych se z toho zážitku trošku vzpamatoval, si ze mně začala utahovat.
"Jsi byl na měkkko, viď? Měl by ses konečně usadit."
"To víš, že jo. Najdu si podobnou bestii jako seš ty, aby mě mohla pérovat," odsekl jsem.
"Nejsou všechny jako já," uklidňovala mě, ale v očích jí hrálo. "Máš teď někoho, vůbec?"
Jen jsem zavrtěl hlavou. Ne, že bych o někoho nestál, ale hák je nedostupná a kdo ví, jestli by ona vůbec stála o mně. Radši se v tom nepatlat.

  Abych si ten den v civilizaci vyžral až do konce, ukecala mě Věra ještě na nákup. Na velkej nákup.
"Tohle mám u Václava schovaný," vyhrožoval jsem Věře, když jsme se pomalu sunuli zácpou z města.
"Promiň," zatvářila se patřičně zkroušeně. "Ale ber to tak, že jsi udělal dobrej skutek. Zlepší ti karmu."
"Dobrý skutky, kamarádko, jsou vždycky po zásluze potrestaný," neodpustil jsem si poučení.
Jenže se ukázalo, že tentokrát měla pravdu Věrka a ne já.
"Co to je, sakra," zaklel jsem při pohledu na auta, otáčející se kus před námi zpátky do města.

"Je tam policajt," všimla si Věra.
"To nám ještě chybělo." 
Ale čím víc jsme se blížili, tím víc jsem nevěřil vlastním očím. No to snad ne, to se mi jenom zdá. Kdo nestál ve svítivé vestě v silnici, jako můlj hák.
Neodolal jsem a stáhl okénko, abych jí mohl alespoň pozdravit. Tvářila se, že mně nepoznává, ale pak jí obličej rozzářil úsměv.
Prohodili jsme stěží pár vět, pak jí úsměv zase pohasl, ale i tak mi bylo najednou hezky.
"Kdo to byl?" vyzvídala hned Věra
"Známá."
"Známá, jo?"
"Jo, známá. Nemůžu mít známý, nebo co?"
"Můžeš," culila se Věra a pak se rozchechtala.
"Co je?"
"Kdyby ses viděl, jak se tváříš," tlemila se.
Letmo jsem na sebe mrkl do zpětného zrcátka. "Zmlkni, nebo si to domů dojdeš po svejch."
Dobrá nálada Věru neopustila ani doma: "Stavíš se ještě na chvilku?"
"Mám ještě nějaký zařizování," mávl jsem neurčitě rukou.
"Tak tomu svýmu zařizování vem aspoň kafe," mrkla na mně.
"Žvando," políbil jsem jí na rozloučenou na tvář. "A ozvi se, až zas nebudeš mít z koho si dělat blázny."
Vzal jsem jí za slovo a cestou jsem se přeci jen stavil v McDonaldu pro kávy. Co kdyby...

Strašně jsem doufal, že hák bude pořád stát tam, kde stála. Pustil jsem si nahlas Beautiful South, abych přehlušil katastofický vize, který se mi honily hlavou, ale dopadlo to dobře. Dopadlo to moc dobře.
  "Já vás miluju," prohlásila nadšeně místo pozdravu. A i když to patřilo spíš tomu kafi, který jsem přivezl, stejně mě potěšila.
Pak jsme tam spolu stáli, bavili se a já na ní mohl oči nechat. Vypadala dost unaveně, skoro jako když se na vodě vrátila v noci z nemocnice. Docela jsem chápal, když pak vystartovala na jednoho frajírka a cítil jsem potřebu se jí zastat, když měl potřebu jí buzerovat takovej jeden prcek s napoleonským komplexem. Nestála o to, ale stejně jsem neodolal.
Strašně se mi chtělo držet jí v náručí, pohladit jí a říct, jak mi chyběla a jak jsem rád, že jí zase vidím, ale když jsem se konečně odhodlal, zazvonil jí telefon a bylo po všem.
Zase mi proklouzla mezi prsty, zase mi měla zmizet jiným autem, s někým jiným.
Marně jsem hledal způsob, jak prodloužit tu krátkou chvilku, která nám zbývala, pak jsem to prostě vzdal. Nasedl jsem do auta a jel pryč, abych zase neplácnul něco zlýho. Sledoval jsem ve zpětném zrcátku její postavu, krátce zvedla ruku na pozdrav. Cítil jsem se mizerně.
O pár křižovatek mi najednou došlo, co mám udělat. Stačilo jen otočit auto a vrátit se.