Saturejka | Voda, dny a týdny poté

 Doma jsem si prostě na Dereka zakázala myslet, ale že by se mi to dařilo se zravna říct nedalo. Určitě by mi to šlo o moc líp, kdyby mi po pár dnech nepřistál v mailu soubor fotek z vody. Projížděla jsem je snad pětkrát za sebou. Tu nejhezčí, kde nás Honza chytil při sjíždění jezu jsem si spolu s několika dalšími stáhla do mobilu a pak jsem se kdykoliv mohla kochat a snít o svém princi na bílém koni. 

Takhle jsem blbla a trpěla skoro dva týdny, než jsem mohla zase sbalit bágly a zmizet mimo civilizaci, tam, kde mi bylo vždycky nejlíp.
Na tábor jsem jezdila už snad dvacet let, nejdřív jako dítě, pak instruktor, teď jako vedoucí. Čtrnáct dní ve znamení stresu, jak jednou podotkla Gábina. Letos jsem konečně pochopila, jak to myslela. Kvůli práci jsem přijela o den později a nestihla nejdůležitější část tábora - bitvu o děti. Takže na mně zbyla fakt elita. 
"Tos nemoh´ trochu zabojovat?" vyčetla jsem spoluvedoucímu, když se mi dostal do ruky seznam. Jen pokrčil rameny.  Bylo mi úplně jasný, že stačilo, aby na něj Gaby zamrkala, roztomile zaprosila a nechal si vnutit všechno, o co ona nestála. Ona už na parťáka měla takovej vliv.
"Jak se budete jmenovat?" přiskotačila ke mně programová vedoucí.
"Mladý a blbý," ušklíbla jsem se. 

Nakonec to takovej děs nebyl. Ty největší grázlíky jsem si srovnala do latě hned po příjezdu, nejmenším prťatům jsem udělila osobní chůvičky, dvakrát denně jsme si s parťákem sosli z lahvinky Zelené a ono to taky šlo. I když nervů  bylo požehnaně. Ale díky nutnosti být neustále ve střehu jsem nějak nestíhala smutnit po Derekovi. Jen večer, když děti odešli spát a my vedoucí dolaďovali u ohně a kytar program na další den, mě trošku stesku dohonilo. 
Nejsmutněji mi bylo v neděli, při návštěvním dnu. Po obědě začali přijíždět rodiče a kamarádi, táborem se nešlo štěbetání těch nejmenších, kvokání mamin a mužné basy tátů. Odbyla jsem si povinné kolečko seznamování, ujišťování rodičů, že jejich dítko je ten nejsprávnější táborník ze všech a jak skvěle snáší odloučení od rodiny a vyslechla si milion zákazů, příkazů a rad, co si s kterým dítkem počít. Všechny jsem poctivě odkejvala a všechny hned vzápětí pustila z hlavy.
Bloumala jsem bezcílně táborem, když jsem z jednoho stanu zaslechla tiché popotahování. Nakoukla jsem dovnitř: "Copak? Staříci nepřijeli?"
Kluk ve stanu rychle otřel oči. "Tsss... o ně nestojim."
"Jasně," prohrábla jsem mu vlasy. Nevrhle uhnul. Některý bitvy si holt kluci potřebujou vybojovat sami.

Vydala jsem se do kuchyně, že si uvařím kávu a přišla jsem zrovna doprostřed diskuze.
"Co řešíte?"
"Zkazily se jogurty, tak musíme dát dětem k svačině něco jinýho. Ale tím pádem buď nemáme na zítra snídani nebo svačinu," ušklíbl se kuchař. "A nikomu se nechce jet do vesnice pro zásoby."
"Tak já tam zajedu," nabídla jsem se. "Vezmu si sebou mladýho Tůmu. Nikdo mu nepřijel, tak ať má trošku změnu."
Hlavas zajásal. "To by šlo. Akorát bez Ondry. Kdyby mu přijeli..."
"To už by tu dávno byli," nedala jsem se. "Když tak mi zavoláš a my se hned vrátíme."
Hlavas s kuchařem po sobě koukli, Honza nepatrně kývl a Jirka souhlasil: "Tak si ho vem."
  Ondru jsem našla u ohniště, zavile koukal po šťastnějších dětech a nenápadně pokukoval po příjezdové cestě.
"Zvu tě na zmrzku, kámo," sebrala jsem mu z hlavy čepici. Chňapnul po ní, uhnula jsem, podruhý jsem ho nechala čepici chytit a nasadit na hlavu.
"Potřebuju pomoc s nákupem. Sraz za pět minut u auta."
Nechala jsem na něm, jestli přijde nebo ne. Nezklamal, než jsem oběhla vedoucí se seznamem k nákupu, už na mně čekal u džípu.
"Tak sedej," otevřela jsem mu dveře u spolujezdce. Spokojeně se uvelebil na sedadle.
Cestu do vesnice Ondra promlčel, ale když jsme měli naložený nákup a usadili se na terase se zmrzlinovým pohárem, rozkecal se. Na dvanáctiletýho kluka měl docela přehled a prima smysl pro humor, upřímně jsem se bavila.
Najednou Ondra vyskočil: "To je máma," začal mávat, pak seskočil z terasy a rozběhl se po silnici.
Trochu mi ztrnulo, aby nevletěl pod nějaké auto:" Ondro!"
Vyběhla jsem za klukem, ale to už jsem slyšela hvizd gum a couvání auta. Než jsem došla k Ondrovi, už se šťastně tulil k blondýnce, která vystoupila ze stříbrné Hondy.
"Ondrášku, co tu děláš?" nechápala. "Máš být přece v táboře."
"Ondrův oddíl má službu. A protože jemu jedinýmu nikdo nepřijel, pomáhá mi se zásobami," neodolala jsem, abych si jemně nerejpla.
Paní Tůmová trošku zrozpačitěla: "Dřív jsem nemohla."
"To nevadí, mami, hlavně, žes to stihla," ujišťoval ji Ondra horlivě.
 Přála jsem mu, že máma dorazila, i když pozdě. A přišlo mi líto, že za mnou nepřijel nikdo. 
"Máš tam zmrzku, Ondro, nechceš si jí dojíst, než tě máma odveze zpátky do tábora?" pobídla jsem ho jemně.
"Nemusí s vámi?"
Pokrčila jsem rameny: "Měl by... Ale když ho přivzete do čtyř, taky to bude stačit."
"A nebude z toho průšvih?" starala se paní Tůmová.
"Hlavní vedoucí to pochopí. Hlavně nám ho v pořádku vraťte."
Neměl jsem to srdce tahat Ondru od mámy - přestože v táboře házel patky, teď se jí držel jako klíště. Jen jsem jim mávla na pozdrav a cestou do tábora doufala, že nebo Jirka moc držkovat. 
Dvakrát nadšenej sice nebyl, ale moc nedržkoval. A protože paní Tůmová naštěstí logicky usoudila, že bude dobrý probrat mladýmu věci ve stanu, přijeli dokonce před čtvrtou.
Ten následující týden byl Ondřej moje pravá ruka, až na něj skoro parták začal žárlit.
"Ještě tři roky a mám novýho instruktora, viď?" mrkla jsem spiklenecky na Ondru. Spokojeně se uculil, parták na něj vyplázl jazyk, poslal ho s prckama pro vodu a šel si zapálit.

Dva týdny utekly jako voda a před námi byl poslední táborový den s honbou za pokladem a velkým závěrečným ohněm. Byla to dřina, ale nakonec byl můj oddíl druhý a náš večerní program, na kterém jsme potají pracovali celý týden, měl největší ovace.
Hrdě jsem těm svým nezvedencům tleskala, když mi někdo zakryl dlaněmi oči: "Hádej, kdo je to?"
Rozbušilo se mi srdce, zrychlil se mi tep, prudce jsem se otočila za hlasem.
"Čekalas někoho jinýho?" šklebil se na mně Alex. 
Nejradši bych ho zabila.
"Pocem, ty trdlo," přitáhl si mně k sobě. Bezmocně jsem ho praštila pěstí do ramene, ale už jsem v jeho náruči zůstala.