Derek VI

Chvíli trvalo, než jsem našel cíl cesty a doufal jsem, že mi hák mezitím nezmizela. Zaparkoval jsem tak, abych viděl na východ ze služebny, pak jsem vystoupil z auta, opřel se o kapotu a čekal. Nervózně jsem pokukoval po hodinkách a přemýšlel, co teď. Mám vydržet nebo jít tomu štěstíčku naproti? Dal jsem si čas než dokouřím cigaretu, pak se uvidí.

Vyšlo to přesně, sotva jsem zahodil nedopalek, objevila se hák na chodníku před služebnou, kytaru přes rameno. Protáhla se, natočila tvář slunci a zhluboka se nadechla.
Vykročil jsem jí naproti: "Dobrý den. Koukám, že bez kytary nedáte ani ránu."
Zarazila se, bez odpovědi, bez úsměvu na mě zůstala koukat. No a co teď, takhle bez odezvy?
"Říkal jsem si, že bych vás mohl pozvat na večeři."
Zatvářila se nešťastně, rozhodila rukama: "Kdykoliv jindy..." Odmlčela se.
"Kdykoliv jindy?" pobídl jsem ji jemně. Prosím, hlavně neříkej, že už něco máš. Třeba s tamtím...
"Kdykoliv jindy bych vám na to klidně kejvla. Ale dneska bych byla mizernej společník. Jsem tak strašně utahaná, že bych nezvládla ani zdvořilou konverzaci na téma - dneska je horko, mělo by zapršet."
Ulevilo se mi. Takže to není úplně ztracený. "A kdybych vás vzal někam, kde nebudete muset konverzovat?"
"Pokračujte..." Koutky úst se jí mírně zvedly, bral jsem to jako dobré znamení.
Strčil jsem si ruce do kapes, abych si je samou radostí nezačal mnout, mírně jsem se zhoupl na patách: "Když vám slíbím, že vás vezmu někam, kde se vám bude strašně líbit, kde nebudete muset dělat vůbec, ale vůbec nic, jen relaxovat, nechat se obskakovat..."
"Jinými slovy," přerušila mě: "máte v plánu mě unést, hýčkat a opečovávat?"
"Takovej je plán," připustil jsem skromně.
Konečně se usmála naplno: "Dobrej plán."
"Že jo," otevřel jsem jí dveře od auta, "prosím..."
Pokusila se nastoupit i s kytarou na zádech, zasekla se o střechu. "Tak vidíte, jak jsem mimo," posteskla si.
Uchechtl jsem se: "To se poddá."
Natáhl jsem ruku, podala mi kytaru, abych jí odložil do kufru, sama se posadila. Mohli jsme vyrazit.

"Jak vás to vlastně napadlo?" otočila se ke mně tváří.
"Co myslíte?"
"Ten únos."
"Je to důležitý?"
 Zavrtěla hlavou: "Vlastně ani ne."
"Jen abych se ujistil," vzpomněl jsem si, "doma na vás nikdo nečeká?"
"Háku, říkala jsem vám několikrát, že jsem samostatná jednotka," pokárala mě.
Pokrčil jsem rameny. To říkala a pak si stejně odjela s někým jiným. "Myslel jsem třeba psa..."
"Ani kytky," opřela si hlavu o opěrku, zavřela oči.
To mi stačilo. Spokojeně jsem řídil, občas jsem po očku mrknul na háka. V nestřežené chvilce usnula, uvolněně oddychovala, s důvěrou se nechala vézt do neznáma.
Doufal jsem, že se j na Karlštejně bude lbit. Moc jsem v to doufal.