Voda poté (na táboře - odjezd)

 "Hele, vidíš to?" drcla do mně Gábina.
Pokrčila jsem lhostejně rameny: "Tím se bavím už od rána. Kdo chce kam..."
Obě jsme se zahleděly přes tábořiště na Alexe a Petru. Petra jen zářila, Alex byl mile nevtíravě okouzlující. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se mi z nich náhodou nechce zvracet, ale pak jsem se věnovala důležitějším věcem: "Cifix, Piškote, řeklo se snad, že máte mít už kufry před stanama, ne?!"
"Já ho mám před stanem," namítl kluk.
Naznačila jsem kopnutí do nevzhledné haldy na trávě: "Ale sbalený, ty trdlo."
S povzdechem jsem se zanořila do přebírání svršků. "Tohle do koše, tohle do koše, na boty snad máš igelitku, kde máš batoh..."
Malej mi práci zrovna neulehčoval, ale aspoň zaplul do stanu a vyhazoval všechny věci ven. Že půlka z nich je toho druhýho celkem neřešil, na to přišla až Katka, když si přišla balit "svý" dítě.

"To je z toho, že nesměj spát ve stanu holčičky s chlapečkama," brlala. "To bysme aspoň poznaly - růžový, modrý..."
"Buď v klidu. Balila jsem Klementýnku a ta měla všechno v různých odstínech hnědý."
"Vždyť ta měla na sobě nějaký bílý trička, ne?" vybavovala si Kačka matně holčičku.
"No původně jo," přikývla jsem. "Ale když si onošený věci házela pod postel místo do tašky, kterou jí maminka připravila, jak to asi mohlo dopadnout?"
"Třeba se maminka rozhořčí a příští rok už nám jí nesvěří..."
"Já ti nevím. Aby nám nepřihodila ještě brášku. To je prej stejný éro."
"V tom případě doufám, že zase přijedeš o den dýl," zachechtala se Katka ďábelsky a pak převedla řeč: "Všimla sis Lexy a Petry?"
"Jo, už mě upozornila Gábina," věnovala jsem se intenzivně deratizaci stanu, směrem k těm dvěma hrdličkám jsem se ani nenamáhala podívat.
"Já myslela, že přijel za tebou," nedala se Káťa odbýt tak snadno jako Gabča.
"Jezdí za  všema, zná je stejně dlouho jako mně."
"Ale neříkej mi, že tě to aspoň trochu nesere."
Přerušila jsem deratizaci stanu, zahleděla se na ty dva: "Sere," připustila jsem. Alex právě zřejmě vyprávěl něco ohromně chytrýho nebo zajímavýho, Petra ho nestihla hltat pohledem. Nějak jsem toho měla dost.
"Koukej, jak je nadzvihnu," vyzvala jsem Katku.
Došla jsem volným krokem až k těm dvěma a jako bych si nebyla vědoma jejich odranního tokání, objala jsem zezadu Lexu okolo krku a políbila ho do vlasů: "Zlato, až pojedeme domů, stavíme se v Kauflandu, nebo jsi nakoupil? Uděláme si nějakou slavnostní večeři, ne?"
Alex neřekl ani popel, Petra jen zalapala po dechu. S tajuplným úsměvem jsem majestátně odplula za roh a až tam jsme si s Katkou plácli dlaněmi o sebe.
"Čuměla," tlemila se Katka. Jen jsem skromně pokrčila rameny: "Říkala jsem ti, že je nadzvednu.

"
"No to asi jo," ucedila koutkem úst. "Lexu určitě. Já mizím."
Otočila jsem se,  Lexovi vstříc. Tvářil se docela nasupeně: "To mělo bejt jako co?!"
"To jen, aby holka věděla, do čeho jde," odsekla jsem.
"Jak se ta holka teďka asi musí cejtit, to tě nenapadlo?"
A to mě zase docela nadzvedl: "A že bys řešil jak se cejtím já? Včera jsi mi div nevyznával lásku, dyndal si ze mně potomka a společnej život a když tě pošlu do háje, tak přede mnou balíš Petru?"
Naprázdno otevřel pusu - nějak nevěděl, co mi na to odpovědět.
"Jdi do háje, Lexaurine." ulevila jsem si. Mávla jsem rukou, šla jsem dělat něco užitečnějšího, než se dohadovat, kdo je větší lump.

Napružená jsem celkem byla, ale během vyklízení stanů a přípravy na odchod z tábořiště mě ten největší vztek přešel. Spíš mi teď bylo smutno po dětech, který za chvilku odvedu do městečka, kde si je vyzvednou rodiče.
Děti už taky byly jako na trní, najednou se nemohly dočkat. Dokonce i ty velký. Zvláštní je, že i když cesta do městečka vedla skoro celou cestu do kopce, trvala nám vždycky kratší dobu, než když jsme si děti vedly na tábor. Hlavně prckové nabrali rychlost, už aby tam byli.

Jako každý rok jsem si pofňukla, když mi postupně mizeli v rodičovských autech. A jako každý rok jsme se pak nahrnuli do místní hospody, zapít svobodu.
Do tábora jsme se vraceli v pozdním odpoledni, s patřičně povznesenou náladou.
"Počkejte, počkejte, slyšíte to?" zarazil nás Karel, když jsme procházeli mezi stany.
Skočili jsme mu na lep: "Co?"
"To božské ticho."
Zaposlouchali jsme se do jemného šumnění lesa.
"To je na hovno," usoudil parťák a začal halekat. Okamžitě jsem se k němu přidala a za chvíli jsme řvali jak na lesy všichni.
"Jako malý," vrtěl hlavou hlavní vedoucí, ale zaječel si taky.
Ještě rozesmátí jsme se poskládali okolo ohně, který někdo rozdělal, Karel mi podal naladěnou kytaru, kolem putovala petka s pivem... Začínal poslední táborový večer.
Snažila jsem se nepouštět si moc k tělu nostalgii, která neustále  vystrkovala růžky, ale úplně se mi to nedařilo. Zítra se vrátím do města, doma na mně bude čekat jen poloprázdná lednička a prach na televizi, nikdo mě nebude tahat za šos trička, aby na sebe upozornil, nikdo mi nebude vyprávět po desátý ten samej vtip, nikoho nebudu muset nahánět, aby si vzal ráno kraťasy a večer tepláky. A v práci mě bude čekat zápřah a určitě nejspíš spousta novýho papírování.
Vůbec se mi zpátky do civilizace nechtělo. Kdybych aspoň někdy potkala Dereka. Stačilo by jen letmo, ani všimnout by si mně nemusel.
"Málo piješ," šťouchl do mně parťák. Právě včas. 
Řádně jsem si zavdala z lahve a třískla do strun. Dokud se zpívá, ještě se neumřelo.