Saturejka | Voda - zpátky v práci

Doma jsem jen naházela věci do pračky a spacák na terasu, aby vyvětral, smutně jsem si prohlídla poloprázdnou ledničku a odevzdaně upadla na gauč k televizi. Návraty z tábora jsem neměla ráda. Byt se mi zdál najednou malý a tichý, pod oknem mi nezvykle jezdily tramvaje, a vůbec to bylo takový divný. Na zrelaxování bych potřebovala nějakej hezkej wellnes týden, místo toho jsem hned ráno nastoupila do práce.
Panebože, jak mě se nechtělo vstávat. 

Na služebně mě vítali jako ztracenou dceru, až mi to bylo divný. A právem.
Sotva vášně vychladly, sotva jsem si kafe zalila, už byl ve dveřích šéf: "Tak jakpak po dovolené? Odpočatá?"
"Vypadám tak?" zvedla jsem k němu krhavý zrak.
"No ani moc ne, ale to už je tvůj problém," ujistil mě pobaveně. "Danka je v nemocnici, potřebuju, aby za ní někdo zaskočil."
"Kdopak asi," už jsem byla doma. "Jak dlouho?"
"Potřebuju tenhle a příští tejden, pak už to bude dobrý."
Zatvářila jsem se, abych mu dala najevo, jak moc se mi chce. 
"To dáš," mrkl na mně, než zmizel do kanceláře. 
To mi ten wellnes pěkně začal.

Procházely jsme se s Andreou po obvodě, zdravily se s kolemjdoucími, kontrolovaly, kde je co špatně a hlavně krafaly. Neviděly jsme se přes měsíc, napřed jsem byla na vodě, potom měla Andy dovču, já jela na tábor.... Pořád bylo o čem mluvit.
"Jo, víš, kdo byl s náma na kolech?" vzpomněla si nadšeně.
Ušklíbla jsem se: "Pamela."
Andy mávla rukou: "Ale houby. Ten herec, co se ti tak líbí."
"Derek?" hlesla jsem.
Andree ani nedošlo, že mi právě poskočilo srdce až na vrchol Mont Everestu, nadšeně se rozpovídala o kolech a Derekovi. Poslouchala jsem jí jen napůl, hlavou mi skákaly vzpomínky na vodu.
"Ty mně vůbec neposloucháš," šťouchla do mně Andy.
"Ale jo," probrala jsem se. "Derek je skvělej a Pamela je kráva."
"O Pamele jsem nemluvila. Ale Derek je fakt boží. Asi jsem se taky zamilovala."
To mě zaujalo: "Taky?"
Andrea se uchechtla: "Akorát se musím postavit do fronty. Pam by si ráda zaskórovala, ale von se stejně držel Magdy jako klíště."
"Fakt, jo?" broukla jsem nezávazně.
"No jo, škoda, žes u toho nebyla. Pami se děsně snažila, ale měla smůlu."
To si můžu s Pamelou podat ruku. Já se ani nesnažila a tu smůlu mám taky.
"Von je stejně asi divnej," uvažovala Andrea.
Pátravě jsem se po ní koukla: "Proč? S náma byl na vodě a byl docela v pohodě."
"S náma celkem taky," připustila. "Ale ten první den se vůbec nebavil a ty další mi přišlo, že mu to nejde úplně od srdce."
Trochu mě potěšila. Tedy, ne, že by to nebylo jedno, ale než poslouchat, jakej byl Derek duší společnosti...
A vůbec, o něm už ani slovo, jsem ráda, že jsem přestala blbnout a můj život se vrátil do starých kolejí. Svou horko těžko nabytou rovnováhu si nenechám ničit.
Převedla jsem řeč na jiné téma a už jsme se k němu nevrátily.

Díky záskoku za Danku jsem neměla žádné volno, dny mi splývaly jeden s druhým a já pomalu ztrácela pojem o čase. Po kolotoči nepřetržitých služeb jsem se vždycky jen doplahočila domů a usnula u televize, aniž bych věděla, co vlastně dávají.
Poslední den vykoukl šéf z kanceláře, zrovna, když jsem si o pauze ohřála oběd: "Stavěla se tu Dana s neschopenkou, ve středu už konečně přijde. Vezmeš za ní ještě víkend?"
Místo odpovědi jsem mu ukázala vztyčený prostředníček.
Ani se neurazil: "Beru to jako ne."
"Hodnej."
Chtěla jsem se v klidu najíst, ale ani to mi nebylo dopřáno. Sotva jsem si dvakrát kousla, ozvala se vysílačka a já frčela na křižovatku, pomoct stáťákům usměrňovat dopravu po bouračce.

Muselo to bejt hustý, v okolí se povalovaly trosky několika aut, záchranáři i hasiči dělali co bylo v jejich silách. Já jim mohla pomoct jen odkláněním dopravy.
I když jsem na místě zkázy byla jen chvilku, to, co jsem viděla mi bude stačit na dost dlouho.
Došla jsem si na jediný místo, odkud šlo posílat přijíždějící auta zpátky bez rizika další nehody a navlíkla si reflexní vestu.
"Co se děje?"
"Bouračka, musíte okolo." Chtěla bych korunu za každej tenhle dialog.
Místním stačilo zahlídnout svítivou vestu a už se točili sami, bylo jim jasný, o co jde. Někomu jsem musela vysvětlovat cestu, ale nevadilo. Lepší, než tupě stát na silnici a mávat plácačkou.
Gratulovala jsem si k nabitému MP3 přehrávači, pustila jsem si do ucha audioknížku. Automaticky jsem usměrňovala dopravu a přitom se unášela Derekovým hlasem, který mi sugestivně líčil příběh Jacka, Vlka a Teritorií.

Tak jsem se ponořila do příběhu, že jsem chvilku jen nechápavě pomrkávala, když se na mě z okýnka přijíždějícího auta zazubil právě Derek. "Dobrej, háku, co vy tady?"
"Ale, nudím se, nemám na medvídka mývala, tak z plezíru posílám auta do města," našla jsem se po chvilce. "Dobrý den."
Úplně jsem cítila, jak se mi po tváři šíří přiblblý úsměv, doufala jsem, že není moc vidět.
"Ani nás nepustíte?" zkoušel mně. "Ze starý známosti."
To množný číslo jsem si mohla ověřit nahlédnutím na sedadlo spolujezdce.
Úsměv mi hned zhasl: "Ani z mladý známosti. Je tam bouračka, ošklivá, tam neprojede nikdo, otáčíme i MHD. Ale že jste to vy, tak vás pustím zákazem," ukázala jsem na vedlejší silnici.
"Jasně. A ještě tam na mně pošlete kolegy, že jo?" zašklebil se.
"Si pište."
"Dokdy to tu máte?"
Pokrčila jsem rameny: "Stojím tu od půl jedný, ve tři říkali policajti, že je to už jen tak na hoďku... budu ráda, když mě v půl sedmý vystřídá noční směna."
"Tak ať vám to rychle uteče," mrkl na mně spiklenecky, ještě mi na odjezdu zamával.

Vztekle jsem nakopla kamínek. To jsem ale byla blbá. Jak jsem si mohla myslet, že je takhle bezvadnej chlap nezadanej?! Dobře mi tak, aspoň už může mít dušička pokoj. Na just jsem si přepnula přehrávač na písničky. Ne, že bych si pomohla, vzhledem k tomu, že jsem měla stažený všechny alba Farmářů a Devítky.
Ach jo, to je zase den. Ještě, že už je poslední.

Odpoledne mi vůbec neutíkalo, každou chvíli jsem koukala na hodinky, ale čas jako by se zastavil. Otráveně jsem odmávla přijíždějící auto a docela jsem se nasupila, když řidič nereagoval a dojel až ke mně.
Sjelo okýnko, v něm se objevily kelímky z McDonalda a vykoukla Derekova hlava: "Libo kávu?"
"Háku, já vás miluju," vydechla jsem a vrhla se na kafe.
Odstavil auto na stranu, aby nepřekáželo a vystoupil. "Ještě že jsem jich vzal víc," poznamenal, když viděl, jak ve mně to první zahučelo.
Omluvně sem pokrčila rameny: "Odvolali mně od oběda, kafe jsem měla naposled ráno..."
"To vědět, tak jsem vám vzal i něco k jídlu," zalitoval.
Cítila jsem se v sedmém nebi i tak: "To je v pohodě."
Docela neprofesionálně jsem si ke kávě zapálila i cigaretu. Naštěstí už byl minimální provoz, dopravní špička skončila, stihla jsem dokouřit dřív, než se objevilo další auto. Tenokrát to byla šedivá dodávka a mířila za zábranu.
Řidič stáhnul okýnko: "My tam musíme."
"Vidím," ušklíbla jsem se.
Zamával mi, vydal se pro svůj neveselý náklad. Pár desítek metrů za ním se blížila tmavá audina, už na dálku bylo slyšet dunění decibelů. Řidič, mladej frajírek, měl nejspíš pocit, že si na mně může povyskočit a já se podělám.
"To si vybíráte podle značky, koho pustíte, nebo co?!" začal arogantně. "Víte, kdo já jsem?"
Debil. Kdo jinej. Ten namyšlenej tón byl poslední kapka.
"To byli pohřebáci," zasyčela jsem mu zblízka do tváře. "  Chcete jim snad pomoct? Nebo je potřebujete vidět při práci? Jestli vám to udělá dobře, tak prosím, můžete jet."
Nejspíš jsem ho vyděsila, zaplul zpátky do sedačky: "Pardon, já nevěděl. Takže zpátky na hlavní?"
"Budte tak laskav," ucedila jsem pořád vztekle.
Zahvízdaly gumy, jak se otáčel, aby byl ode mně co nejrychleji pryč.

Třískla jsem s plácačkou o zem a pak jí ještě nakopla, až odletěla do trávy u příkopu: "Kretén jeden. Takovej blbeček namachrovanej."
Zahanbeně jsem se ohlédla po Derekovi, koukal dost šokovaně.
Jen jsem pokrčila rameny: "Tolik k psychotestům se zaměřením na schopnost jedince zvládat stresové situace."
"A já si myslel, že MOJE povolání je psychicky vyčerpávající."
Uvolněně jsem se rozesmála. Ten člověk měl úžasnou schopnost říct tu správnou pitomost ve správnou chvíli. Strašně jsem zatoužila ho obejmout a zůstat mu aspoň chvíli v náručí. Tak strašně, až jsem mimoděk nakročila jeho směrem, ale rychle jsem se vzpamatovala.
"Omlouvám se. Sloužím, co jsem se vrátila z tábora a už mi to po těch jedenácti dnech leze na mozek."
"Chápu. Podobný stavy my míváme před koncem sezóny. Někdy je toho prostě moc."
"Přesně," souhlasila jsem s ulehčením. "Líbí se mi, jak vždycky víte, co říct, abych se necejtila jako úplnej trotl."
"Vždy k službám," zasalutoval srandovně.
  "Super," přetáhla jsem si vestu přes hlavu a podala mu jí: "Beru vás za slovo."
"Co já s tím?"
"Háku, říkala jsem vám - stojím tu už čtyři hodiny... Před chvílí jsem měla kafe..."
"Jo aha," konečně pochopil, moc nadšeně se netvářil.

Pomohla jsem mu do vesty, předala základní instrukce pro cvičené šimpanze a zmizela za silnici v křoví. Chlapi se maj v podobnejch situacích o dost líp, já musela najít příhodnější místo. Proto mi chvilku trvalo, než jsem se vrátila za Derekem, ale tvářil se pobaveně a moc mi nenadával.
"Bylo něco?"
"Jo, paní. Ptala se, co se tu točí. Tak jsem řekl, že auta zpátky do města. A ona prej, že jsem děsně podobnej jednomu herci, tak si myslela, že tu natáčíme film."'
"A s kým si vás spletla?"
"Nedefinovala. Ale řekl jsem jí, že si mně lidi pletou často a ona spokojeně odjela."
"No vidíte, jak jste si poradil," postavila jsem se do silnice, abych odmávla přijíždějící auto. 
Chyba. Z auta vyskočil náš kontrolní a začal vřískat: "Tohle má bejt jako co?! Tady není žádná půjčovna kostýmů."
"Ahoj, Tome," pozdravila jsem ho klidně. Nedal se zarazit, hučel dál, podle mýho úplně zbytečně. Derek se pohnul směrem k nám, gestem jsem mu ukázala, ať se do toho nemíchá.
"Jak mi tohle vysvětlíš?!" Tom měl nejspíš pocit, že mě zpražil.
"Po čtyřech hodinách jsem si prostě potřebovala odskočit. Sem to měla pustit do kalhot nebo co? O co ti jde?" zvýšila jsem taky hlas.
"Tak sis snad měla zažádat o vystřídání.."
"Volala jsem ve čtyři. Vysrali se na mně."
Na to neměl jak odpovědět, tak se rozhlédl kolem. Pohled mu padl na kelímky od kafe na kapotě auta: "A co tady ten piknik?"
Derek už nevydržel. Popošel dva kroky k Tomášovi, shlédl k němu ze svých sto devadesáti centimetrů výšky: "To je moje."
Při pohledu na Tomášův výraz jsem měla co dělat, abych udržela vážnou tvář.
"To si ještě vyřídíme," usykl vztekle. "Počítej s tím, že ti napíšu závadu v průběhu služby."
"Klidně," ušklíbla jsem se.
Tom bez odpovědi nasedl do auta, odjel, až se mu za pneumatikami prášilo.
"Co to bylo?" nechápal Derek.
"To? To byl Tomáš. Náš kontrolní orgán."
"A víc kontrolní nebo víc...."
"Víc to druhé," souhlasila jsem. "Mimochodem, váš původně plánovanej kormidelník. Než si to rozmyslel."
"Jaká škoda."
"No... Přišel jste o moc."
"Nemyslím si. Já byl spokojenej s tím, jak to bylo," zatahal mě za cíp vesty.
Potěšeně jsem se usmála, v té chvíli se mi v kapsy rozezpíval mobil. Proč zrovna teď, sakra?
Udělala jsem obličej, vytáhla mobil: "Jo?"
"Kde stojíš? Kluci tě jedou vystřídat," ozval se vedoucí protisměny. Asi by bylo divný, kdybych je poslala zpátky, že si tu ještě chvilku postojím. Vysvětlila jsem mu, kde mě kluci najdou a zavěsila.
"To jsou naši. Výměna stráží," povzdechla jsem si. Vůbec se mi nechtělo se loučit. 
Rozpačitě jsem špičkou nohy postrkovala kamínek v prachu silnice: "Tak děkuju. Za kafe.... a za společnost..."
"Potěšení bylo na mý straně."
"Masochisto," pokárala jsem ho.
"Proč masochisto? Mě to bavilo."
"Jasně. Zabil jste hodinu života, ještě jsem si z vás udělala záskok, musel jste poslouchat toho našeho skřeta..."
"Kdybych nechtěl, tak tu asi nejsem, ne?" podotkl jemně.
Pokrčila jsem rameny: "No, to asi ne."
"Tak vidíte."
"Vidím," ukázala jsem na silnici. "Naše auto. Už pro mně jedou."
Otočil se, chvíli pozoroval přibližující se vůz, pak rozhodil ruce: "Co se dá dělat. Tak se opatrujte, vy samostatná jednotko."
Hořce jsem se pousmála, takhle se se mnou ločil na vodě. Nešťastně jsem sledovala, jak nasedá do svého auta, zvedla jsem ruku na pozdrav.
Zatroubil mi v odpověď a rozjel se vstříc zapadajícímu slunci.