Na Karlštejně III

 Nakonec jsem se přece jen dokázala oprostit od toho, že mě Derek drží v náručí a skvěle jsem se začala bavit. Detktivní příběh ze staré Anglie měl vtip a spád a hlavní hrdinka byla naprosto boží. Utírala jsem si slzy od smíchu a na konci jim nadšeně tleskala.
"A co teď?" otočila jsem se na Dereka.
Pokrčil rameny: "Teď? Teď bude diskuze s režisérem a herci... umělecký rozbor díla, jeho dopad na obecenstvo podle sociálního rozvrstvení..."
"Jde se do hospody na pivo, že jo?" odhadla jsem.
"Přesně," postrčil mě do proudu lidí, vycházejících ze sálu. "No a líbilo se vám?"
"Měl jste pravdu. Místní ochotníci jsou excelentní. Ruším předplatné do našeho divadla a od příště budu za kulturou jezdit už jenom sem."
"Místní ochotníci jsou poctěni," ozvalo se mi za zády.
Otočila jsem se po hlase. Úsměv tmavovlasého frajírka mi okamžitě evokoval vzpomínku na mého prvního šéfa. Toho, který trpěl utkvělou představou, že je neodolatelný borec a jeho nejoblíbenější a vlastně jediné vyprávěné historky byly na téma: Jak jsem kterou babu sbalil. Byl to vůl.
"Měla jsem na mysli hlavně Lady Homelesovou. I když vy jste se očividně taky snažil," setřela jsem donchuána. Koukal na mě ně dost překvapeně, nejspíš čekal jinou reakci. Derek se spokojeně uchechtl a ochranitelsky mi položil ruku okolo ramen. 
"Dereku, pojď k nám, herci seděj tady," zamávala na háka od jednoho stolu nejspíš členka souboru.
"Fakt můžu, jo?" nasměroval nás ke skupince a lípl mi symbolický pohlavek, když jsem zabrblala, jestli policajti musej do kouta nebo smí ke kamnům. 

Možná by mi u těch kamen bylo líp než mezi hereckou partou. Připadala jsem si docela nepatřičně, neměla jsem se jak zapojit do debaty a zvědavé pohledy, které na mě ostatní více či méně nápadně vrhali, mi taky zrovna dvakrát nepomáhaly.
Při nejbližší příležitosti jsem se nenápadně vytratila z hospody.
V kontrastu s ruchem z hospody bylo venku kásné ticho, spokojeně jsem se usadila na obrubě staré studny a se zakloněnou hlavou se kochala pohledem na hvězdnaté nebe. 
Ani nevím, jak dlouho jsem tam takhle seděla a nechala si hlavou lítat myšlenky, když mě vyrušil blesk foťáku. Nevraživě jsem pohlédla tím směrem a zamračila se ještě víc na místního donchuána.
"Abyste nám do tý studně nespadla," zalaškoval
"Aspoň byste měl co fotit."
"Pardon. Zajímavý kompozici nikdy neodolám."
Ušklíbla jsem se a natáhla ruku pro foťák.
"Musíte pěkně poprosit," schoval ho za záda.
"Paragraf na ochranu osobnosti vám asi nic neříká, co?"
"Mně jo. A vám? Když nevíte, že na umělecké zobrazení objektu se vztahuje výjimka," podal mi otráveně Nikon.
"O plném paragrafovém znění klidně můžeme polemizovat hodiny," ujistila jsem ho. Se zájmem jsem si prohlídla poslední fotku.

Nebýt na ní já, klidně mu to umělecký dílo přiznám. Neodolala jsem a projela si několik fotek zpátky.
"Fotit docela umíte," přiznala jsem mu.
Pokrčil rameny: "To bych asi měl, když se tím živím."
"To se mi ulevilo," posunula jsem se na obrubě, když si ke mně přisedl. "Jinak bych se o vás musela bát, protože jako herec byste si nevydělal ani na slanou vodu."
Nejspíš nebyl na tenhle druh humoru moc zvyklej, zatvářil se, jako by ho bolel zub.
"Já jsem Vašek," napřáhl ke mně pravičku.
Přijala jsem ji, ale když se natáhl pro polibek, přibrzdila jsem ho: "Zpomal, švarný jinochu. Takový kamarádi ještě nejsme."
"Ale mohli bysme bejt."
"Nemohli."
"No jo, ty jsi na ty profíky," uštípl, aby zjistil, co to se mnou udělá. Neudělalo to se mnou nic.
"Co se ti vlastně nelíbí na mým hraní?" zeptal se po pár minutách společnýho mlčení.
"Fakt to chceš vědět?"
Přikývl: "No jasně."
"Přehráváš. Před každým vtipem se významně usměješ a odmlčíš, aby každýmu došlo - teď bude vtip. Polykáš koncovky, takže ti není vůbec rozumět a mluvíš buď hrozně potichu nebo nepřirozeně hlasitě. Stačí nebo mám pokračovat?"
Vypadal dost sklesle: "Že jsem se ptal."
"Hlavu vzhůru," plácla jsem ho do ramene. "Pár let dřiny a odříkání, hlavně o svátcích a v neděli a bude to lepší."
"Že bys mi s tím pomohla?" přisunul se zase kousek blíž ke mně.
"Řekla jsem - brzdi!" nelíbilo se mi, jak se na mně pořád lepí.
"Ale neblbni," položil mi ruku okolo ramen. "Kdo se co dozví?"
A už jsem ho měla dost. Jedním plynulým pohybem jsem ho složila na zem a odolala nutkání si do něj ještě kopnout.
"Nevím, na co seš zvyklej ty, ale já jsem zvyklá na slušný chování. Laskavě se podle toho zařiď!" zasyčela jsem na něj na odchodu.
Něco zahučel, nestál mi ani za odpověď. Místní pitomeček. Ten mi může tak leda... Ale docela mě otrávil.

Zamířila jsem zpátky k hospodě, kousek od dveří jsem se zarazila.
Opřený o zárubeň s rukama v kapsách stál proti mě Derek, na tváři nevyzpytatelnej výraz: "Bavíte se?"
No to rozhodně.
Objala jsem ho okolo pasu, zaklonila hlavu, abych na něj líp viděla: "Nějak jste mě zapomněl varovat, že pobyt na vesnici je plnej adrenalinovejch zážitků."
Pousmál se: "To je o zvyk. Za pár let vám to ani nepřijde." Za ucho mi zastrčil pramen vlasů. "Ale jestli chcete jít domů..."
Chvíli jsem zvažovala možnost čestného ústupu, ale pak jsem mávla rukou: "Já tomu dám ještě šanci. V rámci resocializace..."

V hospodě se změnila atmosféra, z hereckýho stolu se stal muzikantskej, drnčely kyntary, mandolína a do toho sbor tibetských mnichů dozpívával Greenhorny.
"Jé, tady se hraje," vydechla jsem spokojeně.
"A proč myslíte, že jsem pro vás šel," postrčil mě Derek na mou židli.
Šťastně jsem se na něj usmála, hák můj zlatej milovanej.
Konečně jsem si nepřipadala tak blbě a ztracená, pohodlně jsem se opřela o Dereka a halekala s ostatními. Tohle byla společenská interakce podle mýho gusta. Po čase mě začaly svrbět prsty, jak jsem měla chuť si zahrát, takže když jedna holčina začala dyndat z kytaristy písničku, do které se mu očividně nechtělo, neodolala jsem a natáhla k němu ruku: "Můžu?"
Neochotně nakrčil nos, ale kytaru mi nakonec přes stůl podal.
Zkusmo jsem přejela prsty po strunách, doladila géčko a spustila: "Jedou vozy prérií, vezou lidi pryč, co nejdál..."
 Sice se pořád tvářil kysele, ale vytáhl foukačku a přidal se ke mně.
"To je dobrý," odmítl, když jsem mu po písničce chtěla vrátit nástroj. "Klidně hraj dál. Když už jsme u tý Lucky..." a začal další song dua Kocman - Vondráčková.
Chytla jsem se hned na předehru, stejně se "Já to nejsem" dalo čekat.
Sotva jsem mu po pár písničkách vrátila kytaru, hned se mi v náručí objevila další. A k tomu panák Jamesona.
"Co to je?" nechápavě jsem se podívala na háka.
Ukázal bradou na kytaristu, ten pokrčil rameny: "To je za toho Motýlka. Už jsem ho dlouho neslyšel."
Nehádala jsem se.

V hospodě jsme končili až hodně k ránu, skoro svítalo, když jsme se s Derekem vraceli na chalupu. A stejně jako na vodě, jsem se od něj radši držela na dva kroky dál.
I když mě dlaně skoro svrběly, jak moc jsem ho chtěla v tom svítání chtěla držet za ruku. Došli jsme až ke schodům s vyhlídkou, odkud vedla zkratka k chalupě.
Potěšeně jsem se rozhlédla po krajině. Obloha se lámala z čené barvy do modré, Derekova chalupa se dala jen tušit ve stínech ořešáků, sem tam pískl rozespale nějaký pták. 
"Měl jste pravdu, háku" otočila jsem se po Derekovi.
"A v čempak?" přikročil ke mně, položil mi ruce na ramena. Spokojeně jsem se o něj opřela, koukala si do dálky a zakládala si do hluboký paměti tuhle chvilku, abych jí mohla vytáhnout, až mi bude mizerně.
"No že se mi tu bude líbit:"
 "To jsem rád. Ani nevíte, jak se mi teď ulevilo."                      
"Jakože vaše celoživotní štěstí závisí na tom, jestli JÁ tady budu spokojená, jo?" uchechtla jsem se.
Jen si mě přitáhl víc k sobě, objal mě kolem ramen: "Jednou vám to vysvětlím."