Na Karlštejně II

Lebedila jsem si v posteli a vůbec, ale vůbec se mi nechtělo vstávat. Jenže pak jsem se podívala na hodinky a vyletěla jako střela. Páni, deset hodin. To jsem to tedy natáhla. Seběhla jsem do kuchyně, ale v prázdné místnosti mě čekala jen konvice s kávou a na stole vzkaz s Derekovým písmem. Prý musel do práce a vrátí se odpoledne. 
"Buďte tu jako doma," napsal na konci.
Ten dovětek se mi líbil, s úsměvem jsem papírek složila do čtverečku a zastrčila si ho do zadní kapsy kalhot.
Kávu jsem si vzala ven na terasu, když jako doma, tak jako doma, a kochala se venkovským klidem. Měl pravdu, hák, když mě sem lákal s tím, že se mi tu bude strašně líbit. A vzhledem k tomu, že bylo přede mnou celé volné odpoledne, rozhodla jsem se prozkoumat okolí. Snad mezitím někdo nevykrade chalupu.

V chodbě jsem popadla košík, vonící houbami a vyrazila do lesa. Nikdy jsem nepropadala té mánii, že na houby se musí brzy po ránu, to podle mýho vymejšlí jen magoři, trpící nespavostí. Alex měl taky tendence budit mě v nekřesťanskou hodinu. Já oproti němu razila teorii, že houby mají jen jednu nožičku, tudíž daleko neutečou. A fakt na mně vždycky počkaly. I tentokrát stačila dvouhodinová procházka po lese a měla jsem plný košík, přestože jsem se nepouštěla daleko od cesty. Se svým proslulým orientačním nesmyslem jsem si nemohla žádný samostatný akce dovolit, pokud jsem nechtěla strávit noc v neznámém lese.

Doma jsem si napřed uvařila kafe, pak jsem se pustila do čištění a krájení hub, tiše jsem si k tomu prozpěvovala, aby mi práce rychleji utíkala. Předpokládala jsem, že proti bramboračce a houbovým řízkům Derek nic namítat nebude. Tak jsem se zabrala do práce, že jsem úplně zasklila Derekův příjezd, všimla jsem si ho, až když mi poklepal na rameno.
"Jé, já vás úplně přeslechla," opláchla jsem poslední kousek nádobí a položila ho na odkapávač.
"To je možná dobře," trochu zčervenal a na můj nechápavý výraz jen mávl rukou: "To neřešte. Co to tu voní?"
Nahlédl pod pokličku a zaradoval se: "Paráda. Mám hlad jako vlk."
"Co takhle napřed umejt ruce," plácla jsem ho přes pravičku.
"Vono to s tou výchovou tak beznadějný nebude," couval z kuchyně s jedním houbovým řízkem v ruce.
Jen jsem zavrtěla hlavou: "Jako malej."
Vrátil se za pár minut, s mokrými vlasy ze sprchy a v čistém tričku.
"Nebude vám vadit, když si to jídlo vezmeme ven?" navrhl. "Celej den jsem zavřenej ve studiu nebo v autě, chci čerstvej vzduch."
"Vy jste tu doma," nehádala jsem se.

 Po jídle odnesl Derek talíře do domu a vrátil se s konvicí kávy.

"A právě tímto okamžikem mi oficiálně začínají prázdniny," oznámil slavnostně.
"No to brzy - v srpnu."
Pokrčil rameny, že je rád aspoň za ten měsíc. Usmíval se, ale stejně mi neuniklo, že je docela utahanej.
"Teda, my jsme dvojka," poznamenala jsem. "Každej den je grogy jeden z nás."
Mávl rukou: "To sladíme."
"Jo, jasně. V ideálním případě budeme utahaný oba dva."
"Může být," opřel si hlavu o polštář, natáhl si nohy na stůl, na chvíli zavřel oči.
"Těžkej den?"
"Spíš blbej. Nějak to nešlo od ruky. Jsem rád, že už jsem doma."
"A nepřekážím vám tu? Nechtěl byste bejt spíš sám?"
"Ježíš, ne," zamračil se. "Vám se tu nelíbí?"
Musela jsem připustit, že líbí.
"Tak vidíte."
Viděla jsem. Takže odjezd dneska asi zase nebude. Ne, že by mi to vadilo, nejradši bych tu zůstala napořád. Což je samozřejmě blbost, ale když mě tu bylo vážně dobře.
Stulená do křesla držela jsem si v dlaních hrneček s kávou a přes jeho okraj pozorovala Dereka. Vycítil můj pohled, pootočil hlavu, s úsměvem ho opětoval.
Byla to hezká chvilka, ale jako každou takovou nám musel někdo zkazit.

 "Sousede," ozval se od vrátek ženský hlas.
Derek s povzdechem vstal, vyšel z terasy hlasu vstříc: "Ahoj, Mirko. Dáš si s náma kafe?"
"Nedám, mám toho moc," odmítla. "Přišla jsem ti připomenout večer divadlo. Přijdeš?"
Derek se otočil na mně: "Půjdeme?"
Zvedla jsem ruce dlaněmi vzhůru: "Vy jste tu šéf."
Udělal ksicht, ale neznámé Mirce slíbil, že dorazíme.
"V osm. A přijďte včas, ať se vejdete."
"Je to prodaný?"
"Našlapáno, mistře," uchechtla se. "Tak v osm."
"A už víme, co s načatým večerem," mrkl na mě Derek. "Budou se vám líbit, místní ochotníci jsou proslavený široko daleko."
"Kam se ně hrabe Bittner, co?"
"No to se vůbec nedá srovnat."
"Třeba se od nich něco přiučíte."
Nad mou drzostí se upřímně rozesmál a jak okolo mě procházel, políbil mě do vlasů: "Jste držkatá ženská. Ale já bych vám stejně odpustil i třetí světovou."
"No a já bych za váma šla až na kraj světa, takže jsme si kvit," ušklíbla jsem se, aby nebylo poznat, že to myslím vážně a jak mě tím gestem dostal. 
"Tak daleko ani nemusíte, hospoda je na kopci necelej kilák odsud." 
Pak se podíval na hodinky: "Ještě je čas, jdu něco dělat. Klidně relaxujte."
Relaxovat by v tomto případě znamenalo tupě čumět do blba a v duchu si přehrávat tu chvilku, kdy se ke mně naklonil...
Vyskočila jsem z křesla.

"Háku, relax," napomenul mě Derek. "Říká vám to něco?"
"Jasně. To je proces uvolnění psychického nebo fyzického napětí. V podstatě to samý, co u vás."
Postavil si dřevo na špalek, rozmáchl se sekerou: "Viděla jste majora Zemana? Studnu?"
"Háku, vy jste fakt kus vola," rozchechtala jsem se. "Ale víte, že jsem docela ráda, že mi vás Petr vnutil do lodi? S Váma se člověk občas i zasměje."
Jen zavrtěl hlavou a pustil se do štípání dříví. Sbírala jsem nasekané špalíčky a skládala je do dřevníku, stihli jsme si při tom povídat a čas nám vesele utíkal. Dokonce tak, že jsme málem přišli pozdě do hospody.

Dorazili jsme na poslední chvíli, sál byl plnej k prasknutí. Derek mě chytil za ruku, protáhli jsme se podél zdi k oknu, tam se opřel o parapet a přitáhl si mě k sobě.
A pak se má ženská soustředit na kulturu, v náručí chlapa, po kterým už dlouho touží.