Voda - Na Karlštejně

Na rameni jsem ucítila lehký dotek, zaslechla jsem tichý hlas: "Konečná, vystupovat."
Neochotně jsem otevřela oči, pohled mi padl na Dereka. Natočený ke mně bokem, usmíval se, v očích mu jiskřilo pobavení: "Vstávame, Šípková Růženko."
Šípkovou Růženku probudil princ polibkem, chtěla jsem říct, ale neřekla.
"Já vás varovala, že nebudu dobrej společník," zatvářila jsem se místo toho rozpačitě.
"A vy jste někdy byla?" ušklíbl se spiklenecky.
Vyprskla jsem, tohle rejpání mi taky chybělo: "A už je svět zase v pořádku."
Derek mě pohladil hřbetem ruky po tváři: "Jsem rád, že vám stačí ke štěstí tak málo. Klidně můžem zůstat sedět v autě, ale kafe se mi asi bude líp vařit v chalupě."
"Jsem pro tu chalupu," souhlasila jsem.

Nechala jsem si otevřít dveře u auta, pak jsem vystoupila a rozhlédla se.
Venkovské stavení mi učarovalo hned na první pohled. Nadšeně jsem se rozhlédla kolem. Žádná trapná novostavba s anglickým trávníkem a zapuštěným bazénem. Tohle stavení pamatovalo minimálně první světovou válku, možná dokonce i příchod dvacátého století. Bylo vidět, že na renovaci si někdo pořádně mákl a nejspíš nelitoval času k prostudování i nějaké té literatury, aby dům, i přes veškeré opravy zůstal co nejvíc podobný tomu původnímu.
"To vy sám?" otočila jsem se s nadějí na Dereka. Jestli mi řekne, že už to takhle koupil, odcházím a jdu hledat původního majitele. 
"Rád bych řekl, že ano, ale to bych fakt nezvlád," pokrčil rameny. "Hodně mi pomohl táta a na něco jsem si musel pozvat odborníky. Líbí?"
"Celkem," připustila jsem. Přece mu nebudu vykládat, že jsem se tu cítila doma, hned, jak jsem vystoupila z auta.
"Tak počkejte, až to uvidíte uvnitř," mrkl na mně. "Tam jsme se teprv vyřádili." Otevřel kufr auta, začal vytahovat tašky.  Natáhla jsem se taky pro dvě.
"Huš," hnal mě. "Vy tu máte relaxovat."
"Maminka mě učila, že bez práce nejsou koláče," zašaškovala jsem
Pokrčil rameny, přišoupl mi jiné, očividně lehčí, sám popadl zbytek: "Tak pojďte."

Uvnitř domu už se nedal předstírat jen zdvořilý zájem, na to byl interiér až příliš podobný tomu, o čem jsem vždycky snila.
"Nádhera, háku," složila jsem mu poklonu po absolvované prohlídce domu. Spokojeně se usmál, nechal mě se kochat, sám se věnoval uklízení nákupu a přípravě kávy. 
Uznale jsem pohladila dřevěnou desku pultu, který odděloval kuchyňskou část od obytné. "Tohle jste dělal vy s tátou nebo to už bylo na odbornících?"
"Odborníci mi pomáhali s rozvody, do elektriky se fakt nemontuju. Ani do vody a plynu. Ale táta je zedník a já jsem vyučenej truhlář, takže co je od dřeva, to si zvládnu sám."
"Vy jste truhlář?" překvapil mě. "Já myslela, že jste herec."
"Ha ha ha," ušklíbl se.

 
"Já si nedělám srandu."
Vypadal, že mi nevěří: "Háku, DAMU je normální vejška. Napřed musíte mít z něčeho maturitu, aby vás vzali."
  "Nějak jsem předpokládala, že tyhle školy jsou pokračováním konzervatoře," pokrčila jsem rameny. "Odpusťte neznalost."
"Neznalost neomlouvá, ale vám budiž odpuštěno," podal mi hrnek s kávou, sám se opřel s tím svým o linku.
Vyhoupla jsem se na pult, ale hned mě hnal dolů: "Na tom se nesedí. Vedle máte židli."
"S váma teda bude radost vychovávat děti," brblala jsem při přelejzání. "Všechno jim zakážete."
"Někdo musí bejt ten přísnej," namítl, ale oči se mu smály.

Uvelebila jsem se na židli a pozorovala Dereka při práci. Pomoct nechtěl, když jsem tu na ten relax a moje námitky, že nejsem zvyklá, aby mě někdo obsluhoval, prostě ignoroval. Tak jsem teda seděla a nechala ho, ať se stará.
Do kuchyně probleskovalo zapadající slunce, z trouby vonělo připravované jídlo, z kávy už jsme dávno přešli na víno. Bavilo mě poslouchat Derekovy historky a vyprávění o opravě domu, bavilo mě naše společné špičkování a když se v jednu chvíli upřímně rozesmál, byla jsem naprosto spokojená.  I když jsem věděla, že všechno jednou musí skončit, strašně se mi chtělo zůstat tu napořád. Ale zakázala jsem si myslet na to, co nutně musí přijít a prostě si jen užívala.

Po večeři jsme se přesunuli ven pod zastřešenou terasu.
Zatímco Derek rozdělával oheň v krbu, došla jsem si do auta pro kytaru a ulebedila se s ní v křesle: "Tak kterou?"
"Tu: Budeš na skále stát..." poručil si.
"Dobrá volba," kývla jsem spokojeně. Zahrála jsem mu tedy Skálu od Folk Teamu a pak ještě spoustu dalších. Sem tam nějakou navrhl sám, ale většinou jen prostě poslouchal. Vydrželi jsme takhle hodně přes půlnoc, pak mě dohonila únava..
"Půjdeme spát?" navrhl Derek, když už nešlo moje zívání přehlédnout.
"No co už taky zbejvá," souhlasila jsem, i když nerada.

Derek mě dovedl k pokoji pro hosty, hlavou pohodil směrem ke koupelně: "Jako host máte přednost:"
"Děkuju."
"Já děkuju," usmál se na mně hezky. "Byo to příjemný."
Opřela jsem se o zárubeň dveří, chtěla jsem ještě chvilku pozdržet to kouzlo okamžiku.
"Dobrou noc, háku," zhoupl se Derek na patách, ruce strčil do kapes. Jestli jsem si dobře všimla, tohle gesto dělal, když nevěděl kudy kam. Potěšilo mě to.
"Dobrou noc," popřála jsem mu taky.