Saturejka | Voda, den první, večer, skoro noc

Odnesla jsem si kytaru do satnu, ale spát se mi ještě nechtělo. Místo toho jsem si vyrazila k řece. Její černá a měsícem blýskyvá hladina mě zvala a lákala, až jsem neodolala. Shodila jsem ze sebe oblečení a skočila do vody. Rvala jsem se s proudem, který byl v tomhle místě vždycky silný a jako vždycky jsem vyhrála. I když s vypětím všech sil. Doplavala jsem ke skále na protějším břehu a začala se škrábat nahoru.
"Já vám pomůžu," ozvalo se ze tmy a čísi mokrá ruka mě chytila za zápěstí.
Zařvala jsem a spadla zpátky do vody. Srdce mi bušilo jako o závod, šlapala jsem na  místě, zhluboka oddechovala a snažila se uklidnit nával paniky. Co to proboha bylo? 
"Pardon, Já vám chtěl pomoct," krauloval ke mně Derek.
"Tak leda do hrobu" cákla jsem na něj vodu. "Víte, jak jsem se vyděsila?"
"Jenom jsem to slyšel," bublal do vody. Nic bych za to nedala, že se smál. Taky že jo. Doplavala jsem k němu a bez varování ho zatlačila pod hladinu.
"To máte za to," zahučela jsem, když se s prskáním vynořil.
  Vyškrábali jsme se společně na skálu.
"Já myslela, že jste šel spát," objala jsem si rukama kolena. Dereka jsem matně tušila kousek od sebe.
"Původně jsem chtěl. Ale pak mě napadlo si zaplavat. No a dál už to znáte."
Při té vzpomínce jsem se rozesmála. "Já v první chvíli myslela, že jste snad vodník, nebo co," přiznala jsem.
"Brekekeke," zaskřehotal. "Dej mi dušičku do hrníčku."
"Teda, tohle kdybyste mi řek, tak jsem se snad vážně utopila," potřásla jsem hlavou..
"A to by byla celkem škoda. Kdo by mě..." zarazil se a pak honem dořekl: "vezl v lodi."
Rozesmála jsem se: "Vy jste chtěl říct prudil. Že jo?!" Připustil, že chtěl použít i ostřejší slovo. Ani jsem se mu nedivila.
"Tak pardon. Když já prostě nemám ráda cizí lidi. Skamarádit se s někým mi trvá průměrně tak pět až sedm let."
"Hmm," vzal to na vědomí. Odmlčeli jsme se. Nechala jsem se okouzlovat odrazem měsíce na hladině a zpíváním řeky.
Tak jsme chvíli svorně přemítali, až ticho přerušil Derek: "A kde jste se tu vzala vy?" Nechtělo se mi odpovídat, ale pak jsem přiznala, že na tuhle skálu jsme plavčili vždycky se Zdendou, kdykoliv jsme spolu jeli. 
"A Zdenda je..." nadhodil Derek. 
"Kamarád. Měla jsem ho na táboře v oddíle, když jsem byla prvně vedoucí. Příští rok už mi dělal instruktora a od té doby jsme na sebe nedali dopustit. Tady jsme jednou prokecali celou noc a pak už to bylo každou vodu naše místo."
"Bylo? Takže už není?"
"Ne!" Nechtělo se mi to rozvádět. Před několika lety se Zdenda vracel z promoci. Z únavy a nevyspání nezvládl pravotočivou zatáčku a střetl se čelně s kamionem. V sanitce ještě žil, ale do Prahy už to nezvládl. Jeho odchod jsem nesla těžce, umřel úplně zbytečně a tak strašně mladej. Od té doby jsem na naší skálu neplavala, až letos.
"Už jsem se bál, že by třeba Zdenda moh žárlit."
"Na vás, jo?" rozsmál mě. 
"Teď jsem se náhodou urazil, abyste věděla." Moc uraženě nezněl, spíš se zase tiše bavil.
"To by byla škoda, kdyby vás kousek chyběl," přistoupila jsem na jeho hru. "Byl byste takovej nesouměrnej."
"Hm... Dal bych si panáka," otočil list.
"Já taky. Ale nejbližší flašku mám v barelu na břehu. Takže smůla..."
"Ani bych neřek," zvedl se Derek. "Počkejte tady, nikam nechoďte," nařídil mi a skočil do vody. 
Jen jsem za ním konsternovaně hleděla. Co blbne? Že by plaval pro tu flašku? No to by byl fór. 
   Nebyl to fór. po pár minutách jsem zaslechla šplouchání pádel ve vodě a pak Derekův hlas: "pojďte podržet provaz, ať to neuplave."
Nakoukla jsem do vody: "Držte pozici."
Popošla jsem dva metry doprava a seběhla po pěšince k vodě. Tiše jsem pískla, aby Derek věděl, kam má scouvat po proudu. Pak jsem přivázala koňadru u stromu a přidržela loď u břehu, aby se Derekovi líp vystupovalo.
"Nate," hodil po mně něco měkkýho, když jsme seděli zase na skále.
"Co to je?"
"Mikina, ne? Aby vám nebyla zima."
Potěšil mě. Mikina mě zahřála dvakrát tolik. Když nalil do plecháčků pití, bacila mě přes nos jiná vůně, než jsem čekala. Neomylně jsem poznala Jamesona.
"To není z mýho stanu."
"Přece se vám nebudu hrabat ve věcech. Taky mám svý zásoby."
"Pán je fajnšmekr," podotkla jsem, když jsme si přiťukli plecháčkama.
"Však moje máti vždycky říkala, že já si hubu neošidím," ušklíbl se. "Já jsem Derek."
"Já vím."
"Tak že bysme si konečně začali tykat?"
"Až se z vydry stane tydra." Nejradši bych se plácla přes pusu přesně v té chvíli, kdy ze mně tahle blbost vypadla. Ale už se stalo. Dereka jsem trochu zmátla: "Co?!"
"To mi jen ulítlo," byla jsem ráda, že nemůže vidět, jak rudnu. "Klidně mi tykejte, jestli chcete. Ale já zůstanu dál u toho vykání."
"Proč?"
"Je to takový..." marně jsem hledala slova... "Mile starosvětský." A taky bych si mohla začít dovolovat, kdybych přešla na tykání. A já se radši držím stranou, protože je to bezpečnější, člověk pak nepřijde k úhoně. Ale to se mi nechtělo mu vysvětlovat. 
"Vy jste číslo," zavrtěl hlavou. Pak nám znovu nalil a víc se k tomu nevrátil.
Seděli jsme spolu na vyhřáté skále, popíjeli Jamesona a povídali si o všem možném. Derek uměl skvěle vyprávět, při některých jeho historkách jsem skoro brečela smíchy. Takhle vtipný přes den na vodě nebyl, občas přizvukoval klukům, nebo odrážel moje jedovaté sliny, ale vlastně se sám od sebe moc neprojevoval. Teď byl úplně jiný. Možná to bylo tím alkoholem, co já vím, každopádně jsem se s ním cítila hrozně příjemně a bezpečně. Někteří jedinci měli pocit, že být se mnou o samotě je automatická pozvánka do postele a ti se hrozně divili, když jsem jim rychle vysvětlila, jak se pletou. Ale Derek nezkoušel vůbec nic a to se mi na něm líbilo. Po dlouhé době jsem si mohla s někým povídat jenom tak. 

Vůbec se mi nechtělo naše sezení rozpouštět, ale když jsem už potřetí zívla, přišel s tím Derek sám.
"Asi vyrazíme do hajan, ne?" navrhl. Jen nerada jsem přikývla. Seběhli jsme zpátky k lodi. Tentokrát přidržel loď Derek, aby se mi dobře nastupovalo a já si dobrovolně sedla na místo háčka. Když si dokázal poradit cestou sem, zvládne i cestu zpátky. Ve dvou jsme překonali řeku během chvilky, na břehu jsem si posbírala věci. Před stanem jsem trošku zrozpačitěla - asi bych mu měla vrátit mikinu, ale vzhledem k tomu, že jsem pod ní vlastně nic neměla, nevěděla jsem, co si počít. Naštěstí to Derek vůbec neřešil, jen se na mně přátelsky ušklíbl a popřál mi dobrou noc.
"Dobrou," rozloučila jsem se. Zatáhla jsem zip do stanu a bez převlékání se nasoukala do spacáku. Tu noc jsem usnula skoro hned a po dlouhé době se mi dokonce ani nezdály žádný sny. Zaplaťpánbůh za ty dary.