Saturejka | Voda, den první, část čtvrtá

 Vyhlášené příměří Derekovi nikterak nebránilo, aby mi nevráti toho "pana doktora" za začátku cesty.
"Kolikrát vám mám říkat, že  nejsem opravdovej doktor, že to byla jen role ve filmu. A vám bych stejně nepomoh, na to by musel bejt ten plastickej chirurg jinší machr..." řekl nahlas, aby ho ostaní, co se chytali naší lodě slyšeli.
Zůstala jsem na něj koukat s otevřenou pusou. Co to plácá, proboha? 
"To víš, některejm ženskejm tohle nevysvětlíš," přidal se okamžitě Honza. Naštvali mě oba. "Vypadám, že bych potřebovala vylepšit?!"
"A nebo já?" protáhla se Dáša. Potvora jedna, vypadala dobře a věděla to. Někdy jsem se nemohla rozhodnout, jestli jí víc závidím, nebo jí nenávidím. Teď jsem jí spíš záviděla. Mít tak její postavu a povahu.
"Mám vám popojet, háku? Abyste líp viděl." 
Derek se zaklonil, s rukama založenýma pod hlavou se opřel o bandasku. "Já si poradím, nebojte se nic."
Šťouchla jsem do Petra: "jaký to je - nasadit si veš do kožichu?" zajímalo mě. Netvářil se zrovna nadšeně, zato kluci se bavili královsky. Na cizí účet se vždycky dobře baví. Za chvilku jich měl plný zuby: "asi popojedem."
Svorně jsme ho s Jirkou chytili každý z jedné strany lodi: "NIKAM." Jiřík vytáhl flašku, napil se, poslal po Petrovi dál. Zcela sobecky jsem si lokla dvakrát a podala jí zpátky Petrovi. Při třetím kolečku s všimla Dáda, co se jí děje za zády: "No moment, a co my?" Protestovala.
"Zadáno pro zadáky," ujistili jsme jí jednohlasně. 
"V tom případě pijte rychle," podotkla Magda, "blížíme se k jezu."
  Nějak jsme v té pohodě zapomněli rekognoskovat terén. Naštěstí Magda, jako vždy suše věcná, hlídala krajinu za nás.
"To teda doufám, že se tentokrát nebudeme koupat," povzdechl si Jirka. Tenhle jez jsme párkrát jeli spolu a pokaždý jsme se cvakli. 
"Já se teda rozhodně cvaknout nehodlám," ujistila jsem ho, když jsem odrážela svou loď od jeho. 
"Dopr.." zaklel Derek z polohy ležícího střelce. Zase mu uplavalo pádlo. Podala jsem mu ho dopředu.
"Jediná šance, jak splout bez ztráty kytičky je najet první. Tak zaberte, háku."
Jezík byl spíš jen terénní vlna, ale pod ním se tvořily zrádné víry a na konci zatáčky spodní proud, kterej strhával loď. Sama jsem ho většinou dala, ale s Derekem jsem si vážně nebyla jistá.
"Až najedem na ten jazyk před náma, tak přestaňte pádlovat a ať se děje cokolv, seďte kolmo k vodě. Až zařvu, zaberte."
"Rozkaz, kapitáne." 
Ironie v Derekově hlase se dala s úspěchem ignorovat. Naštěstí nebyl žádnej cimprlína, reagoval na vteřinu přesně tak, jak jsem chtěla. A jako jediní z naší party jsme sjeli bez problémů. Zastavili jsme u břehu a lovili věci. Honza vyklopil Magdu, Petr Dádu a Jirka s Jiřinou dokonce potopili loď. Magda s Dádou snášely utrpěné příkoří celkem statečně, ale Jiřina vypadala, že dokončí, co nezvládla řeka a Jirku utopí. Štěkala na něj celou dobu, co mu kluci pomáhali otáčet loď a vylejvat z ní vodu.
"Nechceš se už na to vysrat?" otočil se na ní Derek. Jeho nečekaný vulgarismus a pohled na Jiřinin výraz mě odboural. V záchvatu smíchu jsem dokázala jen zvednout palec na znamení, že to se mu povedlo. Nakonec snad budu ráda, že nám ho Petr přitáh do party.
"Stejně je to nefér, že vy dva jste se jako jediní necvakli," odtušil Honza, když už jsme zase všchni pospolu soulodili v přátelské pohodě, jen Jiřina se pořád tvářila jako puk.
Pokrčla jsem rameny: "Mám dobrýho háka."
"Mám dobrýho kormidelníka," otočil se na mně Derek se spikleneckým mrknutím. Potěšeně jsem se uculila. Ze dna lodě jsem vytáhla lahev:"tak na nás!"
Letošní voda se mi začínala líbit čím dál víc.