Voda, den druhý

 Sice jsem šla spát pozdě, ale vstávala jsem docela brzy. Vzbudil mě klasický ruch vodáckého rána a poměrně intenzivní vůně kávy. Rozepla jsem zip stanu a překvapeně jsem se zadívala na plecháček s kávou a koblihu na víčku od ešusu před vchodem. No páni, snídaně do spacáku. To jsem ještě nezažila. Zapátrala jsem po Derekovi. Vzhlédl od balení spacáku, spiklenecky na mě mrkl. Oplatila jsem mu úsměvem a pustila se do jídla.
"Dobrou chuť," popřál mi Honzík. Zastavil se u mně, aby mě upozornil, že do půl hodiny vyjíždíme.
"Já na vás počkám," ujistila jsem ho s plnou pusou.
"To bych chtěla vidět," sekla po mně jedovatě Jiřina.  Nijak jsem se nevzrušovala. Sbaleno mám za chvilku a stan proschne taky hned. Alespoň tak, abych ho mohla nasoukat do barelu. Jiřiny jízlivosti jsem přestala vnímat tak zhruba hodinu po tom, co nám jí kdysi Jirka představil. Ovšem, jak s ní ten kluk dokázal vydržet už tři roky, to mi bylo vždycky záhadou.

  Bylo jen pět minut do limitu a jediná připravená vyplout jsem byla já. Seděla jsem na přední sedačce, ráchala si nohy v řece a trpělivě čekala na ostatní.
"No jo, náš solitér," ozvala se mi za zády Jiřina.. "Není to krása, moct se starat jen o sebe a bejt všude první?"
Jen jsem líně zvedla prostředníček levé ruky: "Tak se podle toho zařiď. Začni tím staráním se jenom o sebe."
Po ránu mě fakt vyhlídka na hádku nelákala, navíc jsem byla vcelku příjemně naladěna snídaní do spacáku. Její odpověď jsem vesele pustila jedním uchem tam a druhým ven. Konečně dorazili i kluci a Derek. Hodil si barel do lodě: "sedíte mi na místě."
"Výměna stráží, háku," ušklíbla jsem se. 
Vypadal trošku překvapeně, ale bez jediné připomínky se nalodil a odrazil nás od břehu. Bez komentáře ostatních, když nás dohonili, se to ovšem neobešlo. Nemohla jsem se jim divit, že bych dobrovolně lezla na háčka ještě nezažili. Nepřiznali jsme, že už má Derek vyzkoušeno a nechala jsem Jirku na tom, že jsem konečně pochopila, kde je moje místo.
"Konečně mi spadly šupiny z očí," souhlasila jsem.
"Prdlajs - šupiny," zastala se mě Magda. "Ví, že je na dnešek v plánu vzpoura háčků, tak se nechce dřít."
"To jsem sice nevěděla, ale nebudu trhat partu."
"Kdybys jí netrhala už včera, tak bys to věděla," uštípla Jiřina. Ještě že jsme byli na opačných koncích skupiny, mohla jsem jí klidně ignorovat a kecat s Magdou. Dáda se rozvalovala na přídi a naše tlachání jí bylo naprosto volné. Mnohem důležitější jí přišlo vypadat dobře. No co, s ní jsem se nikdy měřit nemohla, tak jsem to ani nezkoušela a bylo mi taky dobře. Dáda oslňovala zjevem, já ničím. Tak jsme si nekonkurovaly a byl klid. S Magdou jsme se znaly od vidění z práce. Bavil mě její suchý anglický styl humoru a těšilo mě, že si na nic nehrála. Když měla vztek, měla vztek. když měla dobrou náladu, měla dobrou náladu.

Na rozdíl od Jiřiny, která byla protivná skoro vždycky. Potěš pánbůh Jiříka, jestli si jí někdy vezme. A nebo dobře mu tak, to bude mít za všechno. 
   Voda nám plynula v naprosté pohodě, dokonce i Jiřina se chvílemi chovala celkem lidsky. Zase jsme stavěli u každého kiosku a blbli ve vodě jako malí. Jednu chvíli Honzu nenapadlo nic lepšího, než na sebe naházet vodní řasy a bafat na projíždějící lodě.
"Hele, vodník. A říká mi Fando," konstatoval suše jeden vodák. Jeho čtyřletý chlapeček se na něj otočil s vykulenýma očkama: "Vidíš, tati. Tys mi nevěřil, že vodníci existujou. To bude máma koukat, až jí řeknu, že jsme jednoho potkali."
"Tak maminku pozdravuj," pokynul mu velebně Honza. Malý vehementně kýval hlavičkou a my řvali smíchy při představě maminky, která spíš uvěří, ž tatínek dal špuntovi loknout rumu, než že vodníci jsou a pozdravujou.
  S Derekem jsme se poměrně brzy sehráli. Ze začátku jsme se točili na řece jako holub na báni, až když jsem přestala usměrňova loď a nechala to na něm, docela to šlo. Tedy, zvyknout si na hákování vepředu bylo trošku peklo, zejména, když jsem posledních několik let jezdila zásadně jen na kormidle, ale když už jsem si jednou přesedla, hodlala jsem to vydržet až do konce.

Přiblížil se poslední jez dnešního dne, pár kiláků za ním už byl kemp, ve ktrém jsme se dneska rozhodli bivakovat.
Dojížděli jsme s Derekem partu až jako poslední, ostatní už postávali na hraně jezu a konzultovali jeho sjízdnost.
"Jeďte furt," nakázala jsem Derekovi. "To dáme v pohodě z voleje."
"Neprohlídneme si to napřed?" znejistěl.
Zavrtěla jsem hlavou: "zbytečná ztráta času. Ale jestli se bojíte?" Otočila jsem se, abych viděla, jak se tváří. Nezklamal. Nasupil se jako každej chlap, kterému je předhazována zbabělost. Prohodil jen: "tak jedem," a zabral pádlem. 
"Vidíte ten klacek?" ukázala jsem na hranu jezu. "Tak ten musíme mít po pravý ruce. Jez je šikmina doprava a dole se musí ostře ke břehu, ať nás nechytne proud."
V duchu jsem se modlila, aby jez od května nedoznal příliš velkých změn.

Vyšlo nám to jen tak tak. Nenajeli jsme úplně přesně do středu jazyka, proto nás proud pod jezem hodil trochu víc na kameny, než jsem čekala. Průšvih byl, že jsem zase měla tendence řídit, ale nakonec jsme to zvládli docela elegantně. I když na břeh jsme najeli spíš jako loď v Nebezpečné rychlosti 2. Ale necvakli jsme se a to bylo hlavní. Nadšeně jsem vyskočila z lodi: "Paráda, ne?"
Derek seděl pobledne bez hnutí: "Já vás přerazím. Na těch šutrech jsme se mohli zabít."
"Ale nezabili, ne?" přisedla jsem si vedle něj na bobek. Neodolala jsem a prohrábla mu vlasy: "hlavu vzhůru, háku. Víte, jaká by to byla nuda, bez nebezpečí?"
Vypadal, že mě přetrhne, jen co si vybaví, jak se leze z lodi. 
"Žijeme jen jednou, háku," vyplázla jsem na něj jazyk. vydala jsem se zpátky na jez k ostatním.
"Kdo chce svézt loď?" nabízela jsem své služby. Jiříkovci se zrovna dohadovali, jestli budou přenášet nebo koníčkovat, nechtělo se jim ani do jednoho. Ale tu radost, abych si mohla sjet mi Jiřina dopřát nechtěla. 
"Prosímtě, dej to sem," vzal jí pádlo z ruky Derek. Nasedl do lodi, odcouval pár metů pro lepší rozjezd. Jen jsme zírali.
"Cos s ním provedla?" hlesl Petr. Jen jsem pokrčila rameny: "co já.... Já nic."
"Jestli se zabije..."
"Co by se zabíjel, prosímtě?" Poklepala jsem si na čelo. "Maximálně se vykoupe."
Sedla jsem do Petrovy Lodě a rozjela se za Derekem. Měla jsem pravdu, nezabil se. Dokonce se ani nevykoupal, i když jednu chvíli to měl jen tak tak. Zato jsem se cvakla já. Asi mě Melounek potrestal za ty ramena, který jsem házela. Ale nevadilo mi to. I cvaknutí je sranda. Zejména když vás z vody loví ten nejhezčí hák na celý řece. A aspoň bude o čem vyprávět.