Voda, den třetí, večer

Ulevilo se mi, když jsme konečně zakotvili v solidně vybaveném kempu. Postavila jsem stan, popadla šampon, ručník a šla hledat sprchu.Cestou mě zaujal plakát na vývěsce. Couvla jsem, abych si ho mohla pořádně prohlédnout a rozzářila jsem se. Letní folkování se spoustou skupin v čele s mými oblíbenými Formany mě nadchlo. Zkulturnila jsem se a šla se do stanu převlíknout do něčeho normálního. Pak jsem do kapsy strčila peněženku, mobil a cigarety a nenápadně se vytratila z kempu.

Na místní zříceninu už jsem se dlouho nedostala, posledních pár let jsme vždycky přespávali jinde. A festivaly mi taky nějak unikaly, teď jsem mohla spojit příjemné s příjemným. Že můžu dneska poslouchat na nádvoří hradu svou oblíbenou muziku byl další skvělej bod týhle vody navíc. Zaplatila jsem vstupné a vnořila se do davu. Procházela jsem se okolo stánků, upíjela medovinu a užívala si letního podvečera. Pak jsem neodolala a vyšplhala se na věž. Opřela jsem se o zídku a pozorovala hemžení okolo stánků. Ani nevím, jak dlouho jsem tam takhle stála, když se vedle mě opřel Derek: "Hezkej výhled."
"Proto tu stojím," ani jsem se na něj neohlídla. Překvapilo mě, že jsme se tu sešli, a nejvíc mě štvalo, že se mi rozklepala kolena. Už jsem zase měla pocit, že je mi sedmnáct a stojím o nejhezčího kluka ze školy. A stejně jako tenkrát jsem už dopředu věděla, že nemám šanci.
"Kde jste nechal zbytek?"
Derek jen pokrčil rameny: "Nejspíš dole v kempu. Já je nehlídám."  Se zájmem jsem se na něj podívala.
Ušklíbl se. "No tak dobře. Šli do hospody a to se mi nechtělo, tak jsem se šel projít. Stačí vám tohle vysvětlení?"
"Mě je to celkem jedno," ujistila jsem ho. "Jen jsem netušila, že máte zájem o kulturu."
Derek se rozesmál a já zrudla. Plácnout takovouhle blbost, to hned tak někdo nedokáže. Ach jo. Nejradši bych se zahrabala pod zem.
"Nepůjdeme na kafe?"
Přikývla jsem, přišlo mi to jako dobrej nápad. Derek mě pustil první do dveří, pak mě na schodech vychovaně předběhl a šel přede mnou.

Usadil mě na terase a došel pro kávu. Cítila jsem se trochu rozpačitě. Něco jiného bylo sedět s ním v lodi nebo v noci u ohně, ale takhle? 
"Už se zase mračíte," napadl mě, když se vrátil s kávou. Pokrčila jsem rameny.
"Vadí vám, že jsme se tu potkali?" sondoval.
"Ale ne, vůbec," odmávla jsem ho. "Teda, trochu vadí."
"Mám jít pryč?!"
"Ne!" Vylítlo mi z pusy. Se zájmem se na mě podíval. Zoufale jsem skryla hlavu do dlaní: "Kdykoliv jsem s vámi o samotě, připadám si jako blbec, vypadám jako blbec a chovám se jako blbec. Což mě strašlivě štve, protože normálně blbec nejsem."
"A já jsem někdy řek, že jste?"
"To byste si mohl zkusit," ujistila jsem ho. "Jde o to, že nevím, jak se mám s vámi bavit."
"Co takhle normálně?" navrhl.
"Když to mi právě nejde," povzdechla jsem si.
"Na lodi vám to jde perfektně." 
"Na lodi spolu nejsme o samotě."
"Ten první večer u řeky jsme byli sami a nebyl problém," vypadal, že se začíná skvěle bavit na můj účet.
"Ježíš, já to nechci řešit," zaúpěla jsem.
"Zbabělče."
Vyplázla jsem na něj jazyk. Derek se rozesmál a mně se ulevilo. Dál jsme si povídali úplně normálně, skoro jako ten první večer na kameni. Náš hovor přerušila holčička, která si přišla pro podpis. Její úspěch a to, že jí Derek očividně ani kousek neukousl, podnítil i další zájemce o autogram. Tiše jsem se bavila, a když přišly na řadu i fotoaparáty, vytratila jsem se.

Našla jsem si místo na trávníku stranou od podia. Na kapely, které se pomalu připravovaly k vystoupení, jsem vidět nepotřebovala, stačilo mi, že je uslyším.
"Vám větší společnost vážně nedělá dobře," natáhl se Derek vedle mě na trávu.
Že jeho společnost mi naopak činí potěšení jsem mu vyprávět nehodlala. místo toho jsem mu podala kelímek s pivem: "Zato vy jste v davu jak rybka ve vodě."
Pokrčil rameny: "Mám vám namlouvat, že bych byl radši, kdyby po mně ani pes neštěkl?"
"Myslíte, že bych vám to věřila?"
Úkosem se na mě podíval: "Kdyby jo, přestal bych si o vás myslet, že jste docela chytrá."
Ušklíbla jsem se nad tou pochvalou: "I vy lichotníku. Vy vážně víte, jak na holku." Ale v podstatě mě potěšil, ne, že ne. I když, přiznejme si, v jeho přítomnosti mi ke štěstí už celkem nic nechybělo.
Seděli jsme vedle sebe, poslouchali hudbu, poctivě se střídali v donášce piv. Když padl soumrak a chlad, přehodil Derek přese mě svou mikinu.
"Teď bude zima vám."
"Nebude, já jsem zvyklej."
"Já už si taky začínám zvykat."
"Na zimu?" Zaujalo ho to.
Uchechtla jsem se: "Ne. Na vaší mikinu." 
Zabručel něco, co znělo jako: "Jenom?" Ale třeba se mi to zdálo...
Konečně přišlo závěrečné vystoupení Farmářů, na které jsem se těšila. Po pár písničkách se Derek ošil: "Už mě nebaví sedět. Půjdeme?"
"Na tuhle skupinu čekám celej večer," ohradila jsem se. "Nikam nejdu!"
"Ani tancovat?"
To byla jiná. Nechala jsem se zvednout a seběhli jsme na udupanej plácek pod pódiem. Jestli jsem čekala jen nějaké přešlapování na místě, spletla jsem se. Derek očividně tancovat uměl a očividně ho to bavilo.
Mě naučil tancovat kdysi dávno Alex, byla to jedna z mála věcí, které mi z našeho manželství zůstaly. Teď se mi to hodilo. Nikdy mě nenapadlo, že na Formany jde tancovat i latina, ale ono to při těch rychlejších kouscích šlo. A při těch pomalejších jsem se nechala vést a užívala si Derekovu přítomnost a teplo jeho dlaní.
Přidaly se k nám další páry a rozhodně to bylo fajn. Formani sice přetahovali víc, než měli v plánu a popisu práce, ale stejně jednou museli přestat hrát. Ještě nikdy mi nepřišlo líto, že už končí koncert, jako právě ten večer.

Když Derek kupoval u kiosku medovinu na cestu, objevili se u nás zpěvák a zpěvačka Formanů: "To bylo bezvadný. Chystáte se na Star Dance?"
"Kdepak," otočil se Derek po hlase, "nemohl bych si vybrat partnerku."
"To chápu," usmála se zpěvačka. Bylo vidět, že jste sehraný."
Zachovali jsme s Derekem vážnou tvář. Tak nějak se s nimi Derek pustil do řeči, zatímco já spíš mlčela a poslouchala.  Jednu chvíli, když se starší pán rozhodl projít přímo skrz naší skupinku, poodstoupil Derek o pár kroků dozadu a mimoděk si mě přitáhl k sobě.  Ruce z mých ramen nesundal a já neměla zrovna chuť cudně prchat. Jen jsem se pohodlněji opřela a dál poslouchala. Když se řeč stočila i na popularitu, pokrčil Derek rameny: "Někdy je spíš na škodu." 
Nevěřícně jsem se na něj otočila. Spiklenecky na mě mrkl a otočil mě zase zpátky. Jak to myslel?

V přátelské shodě jsme se pak s Derekem vraceli letním večerem do kempu. Ruce jsem pro jistotu vrazila do kapes, abych pod vlivem nálady, alkoholu a dalších ingrediencí neprovedla nějakou nepředloženost. Kdoví, kam by to vedlo.
Čekali jsme, že najdeme partu v kempu, ale překvapili. Seděli v hospodě U kaštanu a halekali jak na lesy.
"Na tuhle hudbu netancuju," špitl mi Derek do ucha. Rozchechtala jsem se.
"Hele, hrdličky, kdepak jste spolu byli," všiml si nás Petr.
"To je tajný. Řekla bych ti to, ale pak bych tě musela zastřelit," pokrčila jsem rameny.
"Trénovali jsme na konkurz na Star Dance," trumfl mě Derek. "Jdu spát. Kdyby se vás ptali, proč máte špinavý záda a já kolena, všechno zapřete. Dobrou noc."
Kývla jsem hlavou na pozdrav: "Nashledanou."
"Furt si vykaj," šťouchl do Petra Jirka. "To asi nebyli sexovat."
Poklepala jsem si dlaní na čelo, jestli se nezbláznil. Ale s pravdou jsem se neobtěžovala. Jestli jim bude chtít průběh večera líčit Derek, je to jeho věc. Mě se o tom mluvit nechtělo.
"Půjčila jsem si kytaru, nevadí?" Obrátila se na mě Magda.
Zavrtěla jsem hlavou: "Měla jen tak ležet ve stanu? Jen hraj dál."
Zůstala jsem s partou v hospodě až do zavíračky, aby se neřeklo, i když jsem na společnost neměla příliš náladu. Hlavně jsem se bavila Jirkovo a Petrovo pokusy vymámit ze mě vysvětlení společného příchodu.
Navrhla jsem, že mě můžou zkusit opít, ale na to mě znal Jirka až moc dobře: "To určitě. My už budeme ležet pod stolem a ty se nám budeš smát."
"A to je ten důvod, proč jsem to navrhla," souhlasila jsem. Mohla jsem si to dovolit, po větším množství alkoholu jsem se většinou spíš paranoidně rozmlčela, než abych se rozpovídala. Což většinu lidí dost mátlo a než si stihli uvědomit, co se děje, byli mimo realitu a já se mohla bavit na jejich účet. Jirka to už se mnou několikrát zažil, proto věděl, že nemá cenu něco zkoušet.

"Hele, tak jak to bylo," naklonil se ke mně, když jsme se vraceli z hospody do kempu. Zželelo se mi ho: "narazii jsme na sebe na festíku, tak jsme pak šli spolu do kempu. Vždyť by to bylo praštěný, jít dvacet metrů od sebe."
"To asi jo," připustil. "Že jsi zmizela ty nás ani nepřekvapilo.  Akorát bylo Petrovi divný, že nikde není Derek. No, a když jsme vás pak viděli přicházet spolu..."
"Vlahým, letním večerem...."
"Přesně," přikývl. "Div se, že nás napadlo, co nás napadlo."
Mávla jsem rukou. Přece mu nebudu vyprávět, že mě to samý napadlo taky.
Ve stanu jsem nemohla usnout a převalovala se pořád do kola. Pak jsem to vzdala. Šla jsem si sednout k řece. Zapálila jsem si, nohy si ráchala ve studené vodě a v duchu si zase přehrávala dnešní večer.  Ještě že byla tma a já byla sama, takže nikdo nemohl vidět můj šťastně přiblblý zasněný úsměv.