Voda, den druhý, část dvě

Vymstilo se mi, že jsem chtěla zafrajeřit a šutrům v proudu se vyhnout ostrým obratem. Pádlem jsem zachytila o něco pod vodou, to mě vychýlilo z rovnováhy a už mi teklo do lodi. V proudu pod jezem jsem nestihla udělat vůbec nic, jen se smířit s osudem. Moje šplouchnutí do vody ocenili přihlížející mohutným potleskem a pochvalnými výkřiky, jen Honza řval, ať chytám flašku s rumem.
"Jste v pořádku?" brodil se ke mně Derek. 
Hrdě jsem v jedné ruce třímala rum, v druhé pádlo a tlemila jsem se na celé kolo. 
"Po dobu mé služby se nic zvláštního nestalo," hlásila jsem spokojeně. Společnými silami jsme proudu vyrvali loď a dostrkali jí na břeh. Ještě že měli Honza s Magdou věci pevně přivázaný, aby nic nevypadlo.
"Holt i mistr tesař se někdy utne, že?" usmívala se na mě sladce Jiřina. Kdo by řek, že jedno cvaknutí udělá tolik radosti.
"To víš, děvče. Kdo nic nedělá, nic nezkazí," zastal se mně Derek. Hák můj zlatej, za to bych mu nejradši dala pusu.
Svlékla jsem ze sebe mokré tričko, vyždímala ho a dala sušit na břehu. Z cvaknutí jsem si pranic nedělala, takových už bylo. O to větší důvod proč si zajít před další cestou do kiosku na pivo.
   "Stejně je to zvláštní," přemítal nahlas Honza, když jsme líně soulodili, protože na pár posledních kilometrů už nám přišlo zbytčné pádlovat.
"Copak se ti nezdá?"
"No že ty, takovej zkušenej vodák se cvakneš a Derek to dá v pohodě. Jestli ty nám už holka nestárneš." Ohnala jsem se po něm. 
"Kdybys aspoň byla opilá, tak to máš na co svést," nenechal se Jirka zahanbit, "ale takhle... "
"Je to smutné, když učeň překoná svého mistra," přisadil si Derek.
"Háku, vy vole," nevydržela jsem, "až budete mít naježděno, co já mám nacouváno, tak mi něco říkejte. Vaše štěstí začátečníka mě nechává chladnou."
Kluci se rozesmáli a Magda s Dádou se do nich pustily na mojí obranu. Spokojeně jsem se natáhla na barel, zapálila si cigaretu a poslouchala jejich špačkování. 

  Do kempu jsme dorazili v nejvyšší čas, aby se našlo ještě slušný místo pro čtyři stany. Ohniště bylo od nás tak akorát blízko, hospoda tak akorát daleko. 
Připravila jsem si věci na spaní a vytáhla jsem spokojeně knížku. Na nic jsem se netěšila víc, než na to, jak hodím do oka pár stránek a pak, možná, jestli se objeví Marek s partou, si zajdu za nima béknout.
"Tak to tedy ne," naklonil se ke mně Derek a vzal mi Šmída z ruky. "Dneska jdete do hospody s náma, žádný trhání kolektivu."
"Nééééééé," protestovala jsem. Marně. Prostě mě s Jirkou popadli a vytáhli ze stanu.

V hospodě mě čekalo milé překvapení. Kromě toho, že Marek s partou už seděli u velkého stolu, se ke mně hlásil dávný známy.
"Tedy, Ondrášku, tys vyrostl," prohlížela jsem si kluka, kterého jsem kdysi dávno měla v oddíle coby šestiletého špunta. Teď  na mně zhlížel ze skoro dvoumetrové výšky.
"Nevytahuju se, rostu," šklebil se pobaveně.
"Jako z vody, chlapče, jako z vody," povzdechla jsem si smutně. Jestli jsem dobře počítala, má už Ondra minimálně po maturitě. 
   Na chvíli jsem ho stáhla k sobě, abych ho mohla vyzpovídat. Jak se má, co rodiče, co brácha. 
"Všichni v pohodě, brácha už má po škole a k promoci si nadělil dvojčata, kluk nešťastná," hlásil Ondra. Moc dlouho si se mnou povídat nemohl, byl tady na brigádě. Hned jsem si ho poslala pro kafe, ať se chlapec snaží. Na pivo jsem neměla nějak chuť, na panáky už vůbec ne. Stačilo mi sedět u stolu a poslouchat muziku.

  Pak jsem přeci jen nevydržela a doběhla si do stanu pro svojí kytaru, abych se mohla přidat. Sesedli jsme se k jednomu stolu. Teď byl večer naprosto dokonalej, dokonce i Jiřka byla celkem roztomilá. Největší zásluhu na tom si mohl připsat Olin, který se jí věnoval už od té chvíle, kdy jsme si přisedli. Jirka se jen pobaveně šklebil, nějak nevypadal, že by ho to trápilo. Koneckonců, je to jejich věc. Já si šťastně halekala s Markem a ve volných chvílích pozorovala Dereka. Usmál se, když si toho všiml a spiklenecky na mě mrkl. Jen jsem pokrčila rameny a ani jsem se nezačervenala.