Saturejka | Voda, den druhý, večer

 "Můžete na chvilku ven?" naklonila jsem se k Derekovi. 
Překvapeně odložil sklenici. "Jo, jasně," souhlasil. Pohledem se omluvil Marice a vyšel za mnou na čerstvý vzduch. Čekala jsem na něj na lavičce před hospodou.
"Tak co pro vás můžu udělat?" přisedl si ke mně obkročmo na lavici.
"Neptejte se, co můžete udělat pro svého háka, ale co může udělat váš hák pro vás," poučila jsem ho. "Když si sednete normálně, spravím vám to rameno."
Přesedl si a sundal tričko. "Jak to víte?"
"Pozoruju vás celej večer. Bolí to čím dál víc, co?"
"Jako prase," souhlasil.
Jemně jsem mu prohmatávala rameno, abych našla to správné místo, kam zatlačit.
"Co to tu vyvádíte?" vyšla z hospody Dáda s mobilem u ucha.
"Neznáš milostnou předehru?" ušklíbl se na ní Derek. Vyprskla jsem, Dáda jen zavrtěla hlavou a poodešla.
"Vy jste číslo, háku," zabrala jsem, Derek zařval bolestí a vyskočil.
"Ale božínku, vy jste mi ale hrdina," 
"Vy mě fakt chcete zabít?!" zaskuhral. "Když se vám to nepovedlo na jezu, tak se snažíte teď?"
"Tolik k té milostné předehře," povzdechla jsem si smutně. Zahučel něco, co znělo jako ..."blbá..." 
"Po dlouhé milostné předehře, nikdo se zbytečně nepředře," vytasila jsem se s Plíhalovo moudrem. Derek chvíli vypadal, že mě majzne, ale pak se uklidnil a sedl si proti mně: "Máte kliku, že už to nebolí."
"To není klika, já vím, co dělám," ujistila jsem ho. "Nejste první, ani poslední, komu jsem takhle pomohla. Ale jste teda největší bebíčko."
"To jste mě ještě nezažila u zubaře."
"Já nemám u zubaře problém. Je mladej, hezkej, pokaždý mě opíchá..."
Derekovi zaskočilo: "Cože?"
"Injekcí, háku, injekcí..."
Vypada, že se mu ulevilo. Nadechl se, že mi něco odpoví, když se u nás objevila ubrečená Dáda.
"Co je?" vyděsila jsem se... Usedla vedle Dereka a začala si štkavě stěžovat. Nebyli jsme z toho vůbec moudrý.
"Počkej, brzdi, není ti rozumět," zarazila jsem jí. Přiměla jsem jí, aby se zhluboka nadechla a vyprávěla pomalu. Šlo o to, že volala tchýně, hlídající malou. Prý má Agátka horečky, chce maminku  a bolí jí bříško. 
"A bolí jí víc bříško nebo chce víc maminku?"
"Jak to mám vědět?!" zařvala Dáda. "Jsem tady, ne tam." Rozvzlykala se Derekovi na rameni. Jednou rukou jí objal, na mě hodil nedešifrovatelnej výraz.
S povzdechem jsem se zvedla z lavičky a odešla do hospody.
"Ondrášku," slovila jsem si pionýra. "Potřebuju půjčit auto. Kamarádka má nemocný dítě, musím jí odvézt." 
Ondra si poklepal na čelo a chystal se mě obejít. Zastoupila jsem mu cestu: "Buď mi půjčíš auto, nebo začnu vyprávět historky z táborovýho života. Tvýho táborovýho života, aby bylo jasno."
Ondra jen zalapal po dechu: "To bys neudělala."
Jen jsem s úsměvem natáhla ruku pro klíčky. Naštvaně sáhl do kapsy a podal mi je: "to červený Subaru. Jseš zlá."
"Hodnej," pochválila jsem ho. Vypadal, že mě nemá moc rád. 

"Jdi se sbalit, jedeme," zacinkala jsem Dádě klíčkama před nosem.
Odlepila se od Dereka, utřela si oči: "Kam jedeme?"
"Za malou, ne? Nebo tu chceš tři dny brečet?"
Rozběhla se ke stanu.
"Kde jste sehnala klíčky?" nechápal Derek. 
"Vodák se stará, vodák má. Zafungovalo kouzlo osobnosti."
"Mám jet s váma?" nabídl se.
Byla to lákavá představa, ale zavrtěla jsem hlavou: "To byste nemohl Marice udělat. Držte pozice."
"Jste zlá," zašklebil se na mně.
Vyhodila jsem klíčky od auta do vzduchu a za zády je chytila: "spíš blbá."

Jsem blbá. Místo abych seděla s Derekem v romantickém soumraku, vezu Dádu 80 kiláků domů. A kde je jaká romantika? V...

Jenže nakonec se ukázalo, že jet za malou byl dobrej nápad. Dádě se nakonec povedlo přesvědčit tchýni, že zavolání na tísňovku, když má pětiletý dítě horečky a bolesti břicha, není trestné, ale životní nutnost a místo u tchýně jsme nakonec skončily v nemocnici. Malá se slepákem, Dáda takřka s hysterákem. Nakonec se mi jí, když byla malá po operaci, povedlo společně s doktorkou přesvědčit, že nejlíp udělá když se pojede domů vyspat a do nemocnice se vátí až ráno

"Nechceš přespat?" nabídla mi Dáda, když jsem u ní dopíjela půlnoční kafe.
Zavrtěla jsem hlavou: "Jestli ti to nevadí, radši pojedu. Musím vrátit Ondrovi auto."
Nehádala se se mnou, vypadala, že jen co odjedu, padne do postele a bude spát. Já pro změnu doufala, že vydržím neusnout. Aspoň po tu dobu, co budu řídit.