Saturejka | Voda, den třetí

Ráno bylo zářivé, ovšem nebudila mě vůně kávy, nýbrž volání přírody. No co, nejsou každý den Vánoce.  S povzdechem jsem se vysoukala ze spacáku, zamířila za keříčky a když už jsem byla vzhůru, pustila jsem se do vaření kávy a čajů k snídani.
První se ke mně přidala Magda. "Jak můžeš bejt takhle čilá po ránu," zaskřehotala znechuceně. Přistrčila jsem jí ešus s kafem, aby se probrala. Vděčně si nalila do hrnečku a vyzvídala, co Dáda. Než jsem jí převyprávěla včerejší story, byli vzhůru i ostatní. Derek se usadil naproti, protíral si oči a mračil se na celej svět. Slušelo mu to i takhle protivnýmu a zarostlýmu.
"Nate, háku," podala jsem mu čaj. Přikývl, sáhl po hrnku, pořád se tvářil jako belzebub. Přidala jsem balíček sušenek, Derek ho položil vedle sebe na lavičku.
"Napřed cigaretu," zahučel. Hodila jsem po něm svojí krabičku a přihodila i zapalovač. "A pak, že JÁ jsem protivná," neodpustila jsem si.
Derek ke mně zvedl umučený pohled: "kdybyste každou noc chodila spát až ráno..."
"Máte chodit spát včas..." vyplázla jsem na něj jazyk. Zaškaredil se a položil si hlavu Magdě na rameno.
"Ty jsi takovej chudinka nepochopenej, viď," pohladila ho po vlasech. Nahodil výraz roztomilého chlapečka a nechal se utěšovat. Nejradši bych po obou hodila něco velkýho, těžkýho, případně rozžhavenýho. A já blbec se mu ještě vařím s čajem, když se na skále přiznal, že kafe moc nemusí. Příště mu do něj plivnu a bude.

Upevnila jsem si barel do lodi, Derekovu mikinu jsem položila na přední sedačku a posadila se na zadáka.
"Sedíte mi na místě," objevil se za mnou.
"Moje loď, moje místo," odsekla jsem. "Včera jste div nebrečel, že máte jít dozadu a teď zas brečíte, že máte sedět vepředu. To měníte názor každý ráno?"
"Ani ne. Já si vždycky dám večer záležet na výběru, abych se pak ráno nezděsil," usmál se na mně andělsky. Zůstala jsem koukat s otevřenou pusou. Dělá si ze mně srandu? Nasupeně jsem mu ukázala, kde bude dneska jeho místo a snažila se nevyprsknout nad jeho snaživým pukrlátkem.
"A umím čekat," prohodil, když si ukládal věci na místo.
Nějak mi unikal smysl toho dodatku: "Cože?"
S úsměvem pokrčil rameny: "Jen abyste věděla."
"Bez týhle informace bych se vážně neobešla." 
"Ježíš, vy už jste zase v líbánkách?" prošel okolo nás Honza. Poslala jsem ho do háje a ignorovala Derekův smích.

 "Háku, vy jste fakt hroznej," hudrala jsem. "Když si takhle odskakoval každou chvíli kamarád, nechala jsem ho prostě na břehu."
Derek se za chvíi vynořil z vrbiček: "tak už se na mně nezlobte."
"Ještě jednou a nechám vás, kde jste," oznámila jsem. 
"Chyběl bych vám," nevěřil.
"Chyběl," připustia jsem. "Teď nás čeká dlouhej volej."
  "A kdybych zahrál etudu - já unavenej chudáček?"
S úsměvem jsem odrazila od břehu.
"Jste zlá," zasmál se, když doplaval k lodi a vytáhl se dovnitř.
"To už jste říkal včera," připomněla jsem.
Dlouhým volejem jsem Dereka jen strašila, za dvěma zátočinami na nás u břehu čekaly lodě. Byly prázdné, jen na jedné seděla Magda a ráchala si nohy ve vodě.
"To je dost," vítala nás. Všichni už se šťastně drápou na hrad."
Zajela jsem s lodí ke břehu, aby mohl Derek vystoupit.
"Vy nejdete?" zarazil se, když zjistil, že nevystupujeme.
"Nám se nechce do kopce," zasmála se Magda.
"Holky, co mi tajíte?"
Podívaly jsme se s Magdou po sobě. Pokrčila jsem rameny, Magda kývla.
"Tak si zase naskočte," vyzvala jsem pobaveně Dereka. Nenechal se dvakrát přemlouvat, zejména při pohledu na kopec, do kterého by se musel drápat, aby dohonil partu. 
"My totiž kašleme na kulturu a jdeme radši na oběd," přiznaly jsme se. "O kousek dál je naprosto famozní penzion."

"To už je zase červen?" šla nám vstříc paní Tomášková, sotva jsme se objevili ve dveřích.
"Dobrý den," šťastně jsem jí objala, Magda se přidala. "Jedeme náhodou kolem, tak jsme vzaly kamaráda na oběd." 
Paní Tomášková si Dereka kriticky prohlédla: "To jste udělaly dobře, holčičky."
Usadila nás k protekčnímu stolu a přinesla protekční porce. Derek jen zíral.
"To víš, chlap pod sto kilo je podle paní Tomáškové podvyživnej," smála se mu Magda. "Máš to dobrý, paní Tomášková tě vzala do rodiny. Nám se tohle povedlo až po týdnu výměnného pobytu."
Sice se původně vzpouzel, že není v lidských silách porci sníst, ale nakonec to zvládl.
Paní Tomášková si k nám na chvilku přisedla, ale plnej lokál jí nedovolil dlouho s námi pokecat. Odchytila jsem si jí až u pípy, když jsem šla platit.
"Ten chlapec se k tobě hodí," poznamenala s úsměvem.
Rozesmála mě: "Derek? S tím já nemám nic společnýho, to je kolegovo kamarád."
"Jen neříkej," nedala se. "Však na tebe kouká jak na svatej obrázek."
"Paní Tomášková, to vy říkáte o každým chlapovi, kterej se okolo mně jenom mihne. Já si počkám na někoho, jako je váš manžel. Hodnej, šikovnej, pracovitej, usměvavej..."
"Však ono je dědka taky až až," mávla rukou.
Ve dveřích kuchyně se objevila Karla: "pocem," zavelela.
Popošla jsem k ní pár kroků, úplně do kuchyně se mi nechtělo: "Co je?"
"Že to je ten herec?"
"No, je. A co má bejt?"
"Hele, řekni si mu o podpis," žadonila.
"Proč? Já o něj nestojím."
"Pro mně, přeci. No tak, řekni mu..."
Protočila jsem panenky: "A proč mu neřekneš sama? Tě neukousne."
Karla zrozpačitěla: "Když mě je to blbý."
To jsem chápala. Nemít Dereka už třetí den na lodi, taky bych ho viděla jinejma očima.
Zacouvala jsem ke stolu: "Háku, kuchařka vás prosí o podpis. Půjde to?"
"Po takovýmhle obědě? I s fotkou."
"Vy jste karakter," ocenila jsem jeho vstřícnost. "Tak támhle tím směrem. My na vás počkáme venku."
Kývla jsem na Magdu, vyšla se mnou před penzion. Usadily jsme se na lavičce a v letním žáru čekaly na Dereka.
"Je to dost," sprdla ho Magda, když se konečně objevil.
Pokrčil rameny: " ženský mě prostě milujou, co nadělám?"
Nevěřícně jsem k němu zvedla pohled. To myslí vážně?! Rozchechtal se: "až na vás, háku, samozřejmě. Vy mně vždycky postavíte zpátky na pevnou zem."

Mě zase pro změnu na pevnou zem postavil pohled jen na jednu loď přivázanou u břehu.
"No to si dělaj prdel," zaúpěla jsem.
"Vždyť jsem ty lodě přivázel pevně," otočil se Derek nešťastně na Magdu. Ta se jen ušklíbla a mávla rukou.
"Jako pomsta, že jsme jim zdrhli docela dobrý," usoudila. "Až je doženeme, z Honzou si to vyřídím." Derekovi se očividně ulevilo. Nejspíš se vážně v první chvíli vyděsil, že za zmizení lodě může on.
"No, co se dá dělat. Holt musí ta lehčí doprostřed. Majdi, šup tam."
"To jako, že jsem nějaká lehká?" urazila se Magda.
"To jako, že já jsem nějaká těžkotonážnice?" urazila jsem se já.
Derek jen zoufale zavyl a skryl hlavu do dlaní. "Panebože, zač mě trestáš. Nemyslím. Vůbec nemyslím. Nikdy. Zejména, když se nechám nezodpovědně vytáhnout na vodu. Jsem blbec a můžu si za všechny příkoří."
Jen jsme na něj s Magdou koukaly.
"No nic," vzpamatoval se. "Magda doprostřed, vy na háka. A šup šup, ať už můžu toho vola zabít."
Doufala jsem, že tím volem myslel Petra. Dost by se tím vyřešilo.
I když Derekovo řešení bylo jediný možný, stejně jsem brblala: "až budu chtít, aby mi někdo řídil život..."
"Zvykejte si," usadil mě Derek.
Jen jsem vztekle zabrala pádlem a dost jsem litovala, že udržel rovnováhu.

"Vy jste ale blbci, že jo?" hodila jsem po Jirkovi první, co mi přišlo pod ruku, když jsme je dohonili u dalšího kiosku.
"My jsme vám jenom chtěli dopřát pořádnou trojku," tlemil se. Jiřinka se šťastně usmívala, když viděla, jak jsem vzteklá. Potlačila jsem dětinskou chuť vypláznout na ní jazyk a radši jsem jí ignorovala.
"To byl MŮJ nápad," hlásil se hrdě Honza. Dostal od Magdy symbolický pohlavek a bylo vyřešeno.
Stejně si z nás dělali srandu až do kempu. Nakonec jsem se smála taky. Být to můj nápad, asi by mi přišel taky zábavnější. Ale stejně už mi parta začínala lézt na nervy. Na můj vkus jsme byli pohromadě už moc dlouho. Snad jen na táboře jsem chytávala ponorku až po týdnu, ale to naštěstí bývala neděle, návštěvní den, takže jsem mohla v klidu zalézt někam do ústraní a tiše meditovat. Já prostě nejsem typ na dlouhodobou společnost.