Saturejka | Voda, den první, pozdní odpledne

 Blížilo se pozdní odpoledne, od rána už jsem toho začínala mít plný kecky. Sluníčko celý den nemilosrdně pražilo, takže jsme byli víc ve vodě než na lodi, zastavili jsme u každýho kiosku po cestě a začala na mě padat únava z nevyspání po třech nočních dvanácti hodinovejch směnách. Vlastně jsem byla ráda, když Jiřina zavelela: "tady už zůstaneme, Jiří, viď?!"
"Ale tak... Kemp je chudý, leč čistý, oko vodáka neurazí," souhlasil "Jiří".
Zamířia jsem s lodí ke břehu. Frajersky jsem nacouvala mezi dva kameny, abych mohla vystoupit suchou nohou, pak jsem šoupla s lodí, aby to neměl Derek tak daleko. Vytáhla jsem ven kytaru a bandasku a šla si hledat místo na stan. Povedlo se nám najít celkem hezkej plácek, hodila jsem si věci na zem,vrátila jsem se zpátky, vytáhla loď z vody a otočila jí dnem vzhůru. Teprve potom jsem se pustila do stavění stanu.
"Můžu pomoct?" ozval se mi Derek za zády. 
Vesele jsem se prala s tyčkama. "Ne, díky, já si poradím," odmítla jsem.
"Pardon, já zapomněl. Vy jste z těch samostatnejch."
"Jestli hledáte křehoučkou bloncku,  co vám na požádání přehraje etudu na téma: "co já bych si bez tebe, ty velkej silnej kluku, počala", tak jste na blbý adrese," ujistila jsem ho. Jen se ušklíbl a odkolíbal se pryč. No jo, to jsem celá já, taky by mně neubylo, kdybych si nechala pomoct. Škoda, že mě máma naučila samostatnosti a soběstačnosti. Ale co jí, jako samoživitelce, zbejvalo jiného. Nakonec to není tak hrozný. Daleko horší by asi bylo být na světě sama a ještě nesamostatná, no ne? Trošku se samozřejmě nabízela otázka, jestli bych, v případě schopnosti předstírat neschopnost, byla sama, ale to už se teď nedozvím.

"Hele..." přiblížil se ke mně Petr. Varovně jsem zvedla prst: "ani to nezkoušej!"
"Co?"
"Cokoliv. Jak se takhle tváříš, tak po mně budeš chtít něco, co se mi nebude líbit. Rovnou ti říkám NE."
"Vždyť ještě nevíš, co ti chci," bránil se. 
"Tak schválně," nepřestala jsem dál zapichovat kolíky do hlíny. V duchu jsem si tipla, že mi Peťa bude chtít nacpat Dereka kromě do lodě taky i do stanu. Nespletla jsem se.
"No.. víš... Derek měl spát původně ve stanu s Tomášem..."
"Tak teď bude spát ve stanu sám. Už je velkej kluk, těch pár nocí to snad přežije."
"Ale stan měl přivézt Tomáš...."
"Tak to asi bude Derekovi zima. Bez stanu... Doufejme, že aspoň spacák si vzal vlastní a nespoléhal na Tomáše," začínala jsem se skvěle bavit.
"Co řešíte?" objevil se za Petrem Derek s loďákem přes rameno.
"Vás, háku. Chrápete?"
"Ne. Proč?"
"No protože spíte se mnou ve stanu."
"Na to v klidu zapomeňte," ujistil mě. 
Sladce jsem se na něj usmála: "klídek, háku. Já jsem samostatná i v noci."
"Nic jiného vám asi nezbývá, že? S vaší povahou..."
Ukázala jsem mu vztyčený prostředníček, spokojeně se rozesmál. Přemýšlela jsem, že po něm něco hodím, ale pak jsem se prostě pustila do rozkládání věcí ve stanu. Musela jsem uznat, že je s Derekem sranda. Nemluvě o tom, že se nechoval jako zpovykaná hvězda, což jsem původně čekala. V duchu jsem oceňovala, jak dokáže odpálit každé moje rejpnutí. Jako sparingpartner byl fakt dobrej a jako hák vlastně taky. Nemluvě o tom, že pořád to byl sakra hezkej chlap, s hlasem, který dokázal pohladit i mrazit. Ach bože, padla jsem zoufale na spacák, proč zrovna já? 

"Jdeš taky?" nakoukl mi do stanu Jirka.
Vzhlédla jsem od rozečtené knížky: "já pak dorazím."
Mávl rukou, vyrazil za ostatními do hospody. Dál jsem relaxovala nad Cejchem od Zdeňka Šmída. Přečetla jsem vechny jeho knížky, ale tuhle jsem považovala za nejlepší. Nejdrsnější, nejdojemnější, nejpravdivější sondu do myšlení davu i jednotlivců. I když jsem jí znala nazpamět, vracela jsem se k ní znovu a znovu.