Voda, den první, část třetí

 Sedět v jedné lodi s Derekem bylo dost frustrující. Mít oblíbeného herce na dosah ruky? Super! Sdílet prostor 4,5m x 0,8 m s cizím člověkem? Hrůza. A teď se v tom vyznejte. Zabraná do úvah, proč zrovna já musím mít tak pitomou povahu, kolegy, kteří si pozvou kámoše na vodu a pak ho hoděj na krk někomu cizímu a tím pádem  v lodi někoho, z koho jsem nervózní a dělám blbiny, jsem nějak nevnímala, že na mně Derek mluví.
"Co?" probrala jsem se ze zamyšlení.
"Ptal jsem se, jestli hodláte mlčet celé tři dny?"
Beze slova jsem zabrala pádlem, otočila loď proti proudu a počkala, až nás dojedou nejbližší lodě. Zaplula jsem mezi Jirku a Petra, abych nemusela řídit, a zapálila si.
"Není trošku brzy na rauchpauzu?" staral se Jirka.
Vyfoukla jsem kouř: "ále... Hákovi se stejská po ovacích davu a potlesku tisíců..."
"Toho se u tebe nedočká, viď," ušklíbl se na mně. Pokrčila jsem rameny. Jasně, že bych dokázala zasněně hledět Derekovi do očí a zjihle poslouchat, i kdyby mi předčítal telefonní seznam, ale to bych si pak připadala jako největší pipina pod sluncem. Ach jo, kdyby aspoň nebyl tak hezkej. Nebo kdybych já uměla reagovat trošku normálně.
"Petr tě nevaroval, že je protivná?" otočil se na Dereka Jirka. Ten zavrtěl hlavou: "Říkal - pojeď s náma, bude to fajn."
"Jak jsem mohl tušit, že Tom na poslední chvíli vzdá účast?" bránil se Petr. To nás všechny upřímně pobavilo.
"Jestli se chceš prohodit..." navrhl Derekov Petr, očividně nerad. Dáda zajásala: "jasně, pojeď se mnou."
Derek překvapivě odmítl. "Ono se to poddá."
Fakt překvapil. Nabídla jsem mu cigaretu. "Dýmka míru?" neupejpal se.
"Možná." Pokrčila jsem rameny a Derek se na mně přátelsky ušklíbl. Tím gestem mi byl najednou o něco bližší. Už jsem v něm neviděla "toho herce", ale úplně normálního člověka. Zatraceně hezkýho a sympatickýho, ovšem. Nějak jsem nevěděla, jestli mi předtím nebylo líp.