Voda, den první, část druhá

Posadili jsme loď na vodu.
"Kam si mám sednout?" otočil se na mně Derek. Spolkla jsem první trefnou odpověď a pokynula mu k přední sedačce. Už jeho nastupování mě varovalo. Odrazila jsem prudce od břehu a se škodolibým zadostiučiněním sledovala, jak to s ním škublo.
"Už jste někdy jel vodu?"
"Co myslíte?!"
Nejel, to bylo jasný. Několika prudkými tempy jsem nás dostala do proudu. Svíjelo se ve mně několik protichůdných pocitů, ale nakonec jsem pustila ke slovu své lepší já. Koneckonců, každej někdy začínal. "Chyťte si pádlo pravou rukou za vršek, levičkou tak v jeho třetině..." začala jsem rychlokurz.
Než se k nám přidal i zbytek party, Derek alespoň matně tušil, co je to přitáhnout, odsadit a jak moc nořit pádlo do vody.
"No vidíš, jak ti to jde," pochválil ho Jirka, když se přitáhli s Jiřinou k naší lodi. "Jako rodilej námořník."
Počkali jsme, až k nám přirazí i Petr s Dádou a Honza s Magdou. Pak Jirka otevřel láhev rumu, trošku odlil do řeky a dal kolovat. "Aby nás voda nesla," přáli jsme se.
Když přišla řada na mně, napila jsem se a podala rum Derekovi: "Cvakněte si, háku. Ať se nebojíte do zatáček." Střelil po mně pohledem, ale po flašce se nakonec přeci jen natáh.
"Jen pij, budeš povolnější," plácl ho Jirka po rameni. Derek byl zřejmě zvyklej na sofistikovanější způsob humoru, nějak nevěděl, co na to odpovědět. Počkala jsem, až zašpuntuje rum a odrazila jsem se od ostatních lodí. "Vyplouváme." Samozřejmě to nečekal, jak měl zrovna plné ruce práce, pádlo mu sklouzlo z bortu a plavalo svou trasou.
Hrábla jsem po něm a podala ho Derekovi se sladkým úsměvem: "Držte si nástroje, pane doktore, tady nejste na operačním sále." Vypadal, že mě tím pádlem přetáhne, ale pak si to rozmyslel.
Místo toho zabral pádlem do vody a zlil mě: "Pardon," omluvil se se stejně sladkým úsměvem. Ale znělo to spíš jako vyhlášení války.