Derek IV

Už jsem dostal v životě i spoustu lepších nápadů, než vyrazit si na policejní cyklovýlet.

Ve finále to nebyla zas tak strašná akce, přes den jsme najezdili strašlivě kilometrů a navštívili na můj vkus až moc hradů, zámků, zřícenin, přírodních rezervací a podobných hovadin, ale večer na mně padal stesk. Jasně, že stavovská čest mi nedovolila bejt za toho namyšlenýho, co se s obyčejnejma lidma nebaví, takže jsem byl ohromně společenskuj a vtipnej a tak vůbec, ale stejně se mi stejskalo. A trpěl jsem zejména vždy, když začala Pamela organizovat večerní zábavu, což bylo prakticky pokaždé.

"Copak vy dva se takhle separujete?" zatleskala nám najednou nad hlavou, když jsme s Magdou cosi řešili bokem od ostatních. "Šup šup šup ke kolektivu."

Zůstal jsem na ní zírat s otevřenou pusou.

"Co to je?" dotázal jsem se Magdy koutkem úst.

Jen pokrčila rameny: "Jeden z důvodů, proč tvůj hák nejezdí na kola."

"Tak to je snad prvně, co jí rozumím."

"No tak, vstáváme, vstáváme," znovu nás vyzvala Pamela, zatvářila se diblíkovsky rozverně. Až se mi udělalo lehce nevolno.

"Zlato, já už jsem velkej kluk, já si dokážu život zorganizovat dost dobře sám," ujistil jsem jí.

Ani Magda nevypadala, že by se jí chtělo zvedat: "Pami, jenom dořešíme nějaký osobní záležitosti a pak se ti budeme věnovat, jo?" mrkla na ní. Zatvářil jsem se přiměřeně sveřepě a Pamela naštěstí odešla. Každý večer jsem pak bojoval s touhou něco ošklivého jí říct, ale vždycky jsem se ovládl. Asi, že mi jí bylo trochu líto. Tak se snažila a my jí to pořád kazili. Já prostě organizovanou zábavu svého volného času nemám rád.

Poslední večer jsem slavil úspěch, povedlo se mi nenápadně zavést řeč na háka. Když už jsem s ní nemohl být, rád jsem o ní slyšel. Magda byla zrovna v povídavé náladě, nestačil jsem se divit, co všechno o hákovi ví. A hlavně mi svitla nová naděje.