Derek III

 Divadelní prázdniny jsou báječné, když si člověk potřebuje odpočinout. Na několik týdnů končí čas zkoušek, večerních představení, všechno se zklidní a zpomalí. Rád jsem se procházel večerním soumrakem beze spěchu městem, někdy jsme si zašli s kamrády posedět do kavárny.
Loňské léto jsem strávil dřinou na Karlštejně, letošní jsem začal vodou s Petrem a jeho partou. Když jsem se přistihl, že věnuju nápadnou pozornost tmavovláskám v policejní uniformě a žádná z nich není můj hák, vzdal jsem to a zmizel na chalupu. Stejně jsem potřeboval nasekat dříví a navozit kameny na zídku.
Vzpomínkám na vodu jsem stejně neutekl. Po jednom florbalovém tréninku po mě Petr v šatně hodil obálku.
"Co to je?" vytáhl jsem zevnitř nepopsaný disk.
"Fotky z vody, co jinýho?" podivil se. "Už ti je nosím dva tejdny. Jdeme na jedno?"
I když bych jel nejradši domů, abych si mohl co nejdřív prohlédnout obrázky, šel jsem s klukama do hospody. Jestli jsem si myslel, že budu mít čas z Petra vytáhnout nějaké informace o hákovi, spletl jsem se.  Ne, že by nedošlo na historky z vody, ale když jsem nechtěl na Petra uhodit rovnou, neměl jsem šanci.
"Příští tejden jedeme na kola. Přidáš se?" naťukl mě po pátém pivu.
Pokrčil jsem rameny: "Musel bych se podívat do diáře, ale asi něco mám. Jedete ve stejným složení?"
"Víceméně. Tak co?"
"Kouknu se a dám ti vědět," slíbil jsem. Pousmál jsem se při vzpomínce, že stejně tak mě lákal na vodu. Jak se mi nechtělo a nakonec to bylo fajn. A jo, zadoufal jsem, že bych mohl zase vidět háka. Ale pak mi došlo, že je zadaná a dobrá nálada mě přešla. Rychle jsem se rozloučil a vyrazil na Karlštejn.

Doma jsem hodil obálku s  diskem do šuplíku a zařekl se, že se na ně nepodívám. Pevná vůle mi vydržela přesně tři minuty. Pak jsem zapnul počítač a zse obálku z toho šuplíku vylovil.

Nebyl jsem vůbec připravený na příval stesku, který mě zaplavil při pohledu na fotku rozesmátého háka. Někdo nás zachytil při sjíždění jezu, toho jezu, který mě přinutila sjet z voleje, bez přípravy. Špička lodi trčela z napěněného proudu jako příď vikingských člunů, já se tvářil sveřepě, hák soustředěně, pádlo nad hlavou, jak se vyhýbala kameni. Najednou se mi vybavil ten pocit, když si ke mně přisedla na bobek a rozesmátá mi prohrábla vlasy.
Mimovolně jsem se dotkl monitoru počítače: "Žijem jen jednou, háku."
Na mobilu jsem vytočil Petrovo číslo: "Kdy se jede na ty kola?"
Ani se nepodivil, že jsem se rozhodl tak rychle. Nadiktoval mi čas a místo srazu a s tím jsme se rozloučili.
Kdybych věděl, jak to bude, zůstal bych radši doma.

Těšil jsem se celé dva dny, pak mi sklaplo. Na místě srazu hák nebyla a nedorazila ani do odjezdu. Z lidí, které jsem poznal na vodě jeli na kola jen Petr a Magda, jinak nikdo. A všichni na mně koukali jako na exota. Nebýt těch dvou, snad bych se sebral a zmizel pryč.

Cestu autobusem jsem proseděl v rohu se zavřenýma očima, předstíral jsem spánek. Neměl jsem chuť se bavit, měl jsem vztek. Na sebe, na Petra, na háka.
V cíli cesty jsem se mlčky rychle ubytoval a pak jen čekal, až se vyrazí na trasu.
Zachmuřeně jsem šlapal do pedálů a mračil se na celej svět, dokud mě nedohnala Magda.
"Ještě že tě tu mám," ulevil jsem si. "Petr mě vytáhne na kola a pak mu vidím jenom záda."
"Asi věří, že jsi šikovnej a samostatnej," povzbudila mě.
Udělal jsem na ní obličej. Svádět na Petra výlet nebylo fér, ale s tím jsem se jí rozhodně svěřovat nechtěl. Místo toho jsem trochu zvolnil tempo, aby mi stačila a mohli jsme se bavit.
Svítilo sluníčko, vítr mi foukal do zad a s Magdou se dalo povídat, začal jsem se smiřovat s výletem, který měl jiný průběh, než jsem očekával.
Večer se všichni pomalu sešli na terase penzionu, u piva a grilovačky. Někdo vytáhl kytaru, někdo housle, ostatní se jali zpívat. Ale nějak to nebylo ono, teď mi hák chyběla víc, než jindy.
Nenápadně jsem se vytratil. Našel jsem si místečko na louce za penzionem, kouřil jsem, sledoval západ slunce a představoval si, jaký by to tu bylo ve dvou.
Za zády mi zapraskala větvička a ozval se tichý hlas: "Ahoj."
Hlavou mi bleskla bláhová vidina háka. Zaklonil jsem hlavu: "Ahoj"
Byla to Magda. Bez vyzvání se posadila vedle mně a zapálila si: "Dumáš nad nesmrtelností chrousta?"
"Dumám nad definicí výrazu - víceméně-."
Zmátl jsem ji: "Cože?!"
"Když jsem se Petra ptal, jestli pojedou stejný lidi jako na vodu, řekl, a to cituji: "Víceméně"."
"Prosím tě, jak dlouho Petra znáš?" zasmála se. "Že předpokládáš, že řeší takové nepodstatné detaily? Petr je vždycky velmi překvapen, když zjistí, kdo všechno je na startu jakékoliv pořádané akce."
"A pak se nemám divit, že místo známých obličejů vidím samý cizí lidi," ušklíbl jsem se hořce. Pak mi nedalo, abych se nezeptal: "A co že jsi nechala doma Honzu?"
"Je s manželskou na dovče."
"Počkej," trošku mi vyrazila dech, "já měl za to, že vy dva..."
Pokrčila rameny: "Jednou za rok, na vodě. Suď mě."
Jen jsem zavrtěl hlavou. Já jsem ten poslední, kdo by mohl něco říkat. Sám mám máslo na hlavě, když stojím o cizí ženskou.
"Hele, můžu se tě zeptat..." začala opatrně.
Ani jsem ji nenechal domluvit:  "Ne."
Nejspíš se jí to trochu dotklo, vstala a opucovala si zadek od jehličí. "Taky odpověď. Moc neponocuj, Osamělý vlku. Zítra vyjíždíme brzy ráno."
"Ano, maminko."
Svalil jsem se do trávy, bezmocně jsem praštil pěstí do země. Já tu prostě nechtěl sedět s Magdou. Já tu chtěl háka.