Derek II

Říct, že se mnou rozchod s Danielou zamával, by byl čirý eufemismus. Utápěl jsem se v sebelítosti a alkoholu a začínalo se to projevovat i v práci. Když už jsem byl na pokraji sebezničení, přihrál mi milostivý osud, jen pár vesnic od té, kde bydlela máma se svým přítelem, chalupu . Bez rozmýšlení jsem jí koupil a až pak zjišťoval, co na ní bude práce.
Vůbec to nebyla taková ruina, jak opovržlivě prohlásila máma, ale moc daleko k tomu neměla. Stejně jako já v té době.
"Nech ho bejt," zastal se mě nečekaně Pepa. "Je dospělej, ví, co dělá. S dřevem umí a s ostatním mu můžu pomoct. Stačí říct."
Jen jsem překvapeně přikývl. Nikdy jsme s Pepou kamarádi nebyli, jako puberťák jsem nedokázal rozdejchat, že si máma našla přítele tak brzy po rozvodu. A když mi v dospělosti leccos došlo, už bylo pozdě. Kvůli mámě jsme se k sobě chovali slušně a zdvořile, ale to bylo asi tak všechno. Teď mi sám od sebe nabídl pomoc a nebyl to jen planý slib.
Chalupa stála na konci vsi, zastíněná vzrostlými ořešáky. Jestli si místní ode mně slibovali nějaké vzrůšo a divoké mejdany, čekalo je docela zklamání. Na chalupu jsem jezdil sám nebo s dělníky a jediný slyšitelný hluk pocházel maximálně od sbíječek. Do renovace jsem se zasekl jako buldok, neznal jsem nic jiného než práci a dřinu na chalupě. Pepa dodržel svou nabídku a trávil na stavbě snad víc času, než já. Mockrát jsme se pohádali, mockrát jsme si šli po práci sednout do místní hospody na jedno. Konečně se po dvaceti letech mámě splnil sen, že si my dva budeme rozumět.
"To vůbec nebyla holka pro tebe," řekl mi jednou u piva, když jsem fňukal po Daniele. "Na to byla moc krásná."
Urazil jsem se: "To jako, že nemám na hezkou holku?"
"Moc krásný holky prostě nejsou pro život. Nebo aspoň ne pro život s jedním chlapem. Holky, jako ta tvoje Daniela, potřebujou věčnej obdiv a hýčkání. To každej pořád nevydrží. A když neobdivuje..." rukou naznačil odlet.
"Tak to abych si našel nějakou ošklivku. Aspoň budu mít jistotu, že na to budu sám," zahučel jsem.
"Vole," lípnul mi Pepa symbolický pohlavek. "Vem si tu, která pozná, žes tady na tý ruině nechal krev a pot. A který se tu bude líbit."
Vzepřel jsem se: "Žádná ruina. Karlštejn. A z laskavého výnosu našeho nejmocnějšího vladaře - mi sem žádná nesmí ani páchnout."
"Akorát máma, občas umejt okna, co?" popíchl mě.
Místo odpovědi jsem radši zachmuřeně objednal panáky.
Když všechno skončilo, byl jsem vyčerpanej finančně i fyzicky, ale jinak jsem se cítil jako znovuzrozený. Karlštejn byl můj azyl i relax a pravidlo zákazu vstupu jsem důsledně dodržoval. Místní na mně postupně přestali pohlížet jako na exota. Napřed mi začala tykat hostinská, pak se postupně přidali další. Po roce jsem tu byl jako starousedlík. A když se daří v jednom životě, daří se i v druhém. To, čemu se říká kariéra se mi začalo víc než slibně rozvíjet, finančně už jsem se z rekonstrukce dávno zahojil, dokonce už jsem i skoro zapomněl na Danielu. A pak mě Petr pozval na tu zatracenou vodu...