Derek I

Nějak mi ta voda jejím odjezdem zhořkla. A mohl jsem si stokrát říkat, že mi za to nestojí, že o nic nešlo. Jenže z hlavy mi pořád nemizela. Co sakra na tý holce bylo, že si jí nemůžu vymazat z paměti? První den jsem měl chuť jí rozšlapat jak Pepíček Aničce košíček, ale když jsem pak večer vylezl před hospodu a zaslechl její neškolený, trošku falešný a chraplavý hlas, strnul jsem. Zůstal jsem stát ve stínu pergoly nejmíň hodinu a pozoroval ji. Zpěvem by se živit nemohla, ani hrou na kytaru, ale očividně to nikomu nevadilo. Ani mě ne. S čím dál větším okouzlením jsem sledoval, jak se směje, jak se dohaduje s druhým kytaristou, jak se jí ve tváři odráží snaha vyzpívat vejšky, na který neměla. Nejspíš bych tam ještě chvíli vydržel, ale všimla si mně a ukázala, ať jdu k nim a to se mi nechtělo. Lidí, co na mně čuměj jsem fakt měl už dost. Jen jsem naznačil, že jdu spát a rychle jsem se vytratil. Jenže když jsem došel ke stanu, bylo jasný, že bych v něm teď spíš překážel. Jirkovo hlas jsem poznal neomylně, ten holčičí mi moc na tu jeho nádheru nepřišel. Rázem jsem měl po náladě. Napřed mě nachytá při šmírování ta bestie z lodi a teď nemůžu do stanu.

Vztekle jsem vyrazil k řece. Že já jsem Petrovi kejvnul, když mě lákal na vodu. Prej - bude to fajn. Není. Není a nebude. Dobře mi tak, příště budu víc přemýšlet. Shodil jsem ze sebe oblečení a skočil do vody. Jestli si z odpoledne dobře pamatuju, přibližně někde v těhle místech by měla bejt taková pěkná skála. Když se mi povede na ní vylézt, bude se mi na vodě nakonec líbit. Někdy jsem sám se sebou hrál takovýhle praštěný hry. A kupodivu mi docela často vycházely. Na skálu jsem se sice vydrápal z posledních sil, ale měl jsem sám ze sebe radost. Teď ještě, aby se mi splnilo, co jsem si předsevzal. Na řeku svítil měsíc, skála byla vyhřátá od poledního slunce, ale místo abych si užíval ticho a klid, začala se mi vybavovat Daniela. Znovu jsem si v duchu přehrával poslední hádku a znovu jsem se vytáčel do běla. Daniela, ta zrzavá bestie. Všichni už dávno věděli, co jsem si já odmítal připustit. Ale kdo by si taky připouštěl rád, že mu jeho přítelkyně nasazuje parohy. Notabene s kamarádem. Teď už bývalým, samozřejmě. Až když jsem se jednou vrátil nečekaně brzy z florbalu, nezbylo mi, než pohlédnout nahé pravdě do očí. Nahé doslova a do písmene. Na Honzu jsem jen zařval, ať vypadne a naštěstí měl tolik rozumu, že poslechl okamžitě. S Danielou to bylo horší. Řvali jsme na sebe tak, až jsem se divil, že sousedi nezavolali policajty. Týden bylo doma dusno, pak jsem se jednou vrátil z práce a byt byl prázdnej. Odstěhovala se i s veškerým zařízením. Telefony nebrala, na zprávy neodpovídala. Nejhorší na tom bylo, že jsem jí pořád miloval.

Do těch neradostných a neveselých myšlenek mi jako vodní nymfa připlavala moje kormidelnice. Nejspíš jí vůbec nenapadlo, že by mohl mít ještě někdo stejný nápad a tak se málem utopila, jak se lekla, když jsem na ní promluvil. Pak jsme vedle sebe seděli na kameni, trochu rozpačitě se bavili, ale nakonec jsme vydrželi až do rána.

Až jsem se sám sobě divil, jak se najednou snažím být třeskutě vtipný a jak se mi to daří. Jasně, trochu tomu napomohl alkohol, ale nebylo to jen tím. Nebo možná ano, to jsem nevěděl. Každopádně nás ta prokecaná noc nějak sblížila. Nejspíš proto jsem jí ráno udělal snídani, donesl ji před stan a pak jsem neustále jedním okem hlídal, jak se zatváří. A když vykoukla ze stanu, rozcuchaná, v mojí mikině a napřed vykulila oči a pak se usmála, byl jsem ztracenej. Neměl bych. Ale byl jsem. Od té doby se mi na vodě vážně líbilo. I když jsem se kvůli ní málem utopil, protože jsem se chtěl předvést. I když mi večer odjela s Dádou a já pak neměl stání, dokud se nevrátila zpátky do kempu. Jakou já měl chuť jí vzít do náruče, když na ní byly jasné známky vyčerpání. Ale bál jsem se, že bych dostal pár facek a tak jsem radši jel na bázi - skvělý kamarád. Tiše jsem doufal, že jí dojde, že bych mohl být i něco víc, ale kdykoliv jsem se mi povedlo se jí trochu přiblížit, couvla a byli jsme zas tam, kde předtím. Na jednu straně mě to štvalo, na druhou stranu mi bylo bližší její chování než pronásledování krasavicí z druhé party. Takže jsem si vlastně mohl za všechno sám.

Poslední den se všechno zkazilo. Mělo mi být varováním už to její vrčení po ránu a jak si odjela sama s lodí a mě nechala přesednout k Petrovi. Trochu mě zmátla, po tom, co jsme spolu strávili příjemnej večer na hradě, jsem rozhodně nečekal takovej úprk. Dokonce jsem já blbec i zpytoval svědomí, co jsem provedl nebo neprovedl, ale v cíli cesty mi došlo, že moje maličkost v tom nehraje tu nejmenší roli. Prostě na ní někdo čekal. A já byl vosk. Připadal jsem si jako naprostý pitomec a nejhorší na tom bylo, že jsem nemohl začít vzteky dupat jako malé děcko a vyžadovat sveřepě svojí hračku zpátky. Jen jsem prostě zatnul zuby a snažil se hrát, že je všechno v pořádku. A že hrát umím, mám za to i nějaké ty ceny. Stejně mi to nakonec ujelo. Místo abych dokázal tu hru dohrát až do konce, ve chvíli jejího odjezdu jsem se zachoval jako žárlivej rapl. Ani jsem se jí nedivil, že odešla, ani se neohlídla. Jsem idiot největší a dobře mi tak. V hospodě jsem se pak pomalu propíjel k zapomnění a ostatní nechal při tom, že to je ze žalu nad koncem vody. Co mohli asi tak vědět? Nic. Vůbec nic.