Voda, den čtvrtý, odjezd
Sice chtěl Alex odjet hned, jak jsme naložili loď na střechu auta, ale nedala jsem se. Nechtělo se mi odjet bez rozloučení, dohonila jsem ostatní u hospody. Alex se tiše vytratil, nejspíš za nějakým novým objevem, já se vetřela vedle Dereka.
"Máte to dobrý, háku?" sáhla jsem mu do talíře po hranolce, zatímco jsem čekala na svůj oběd.
Plácl mě přes ruku: "Počkejte si na svoje."
"To nevíte, že cizí chleba je lepší než domácí koláče?"
"Tak si běžte do pekárny," odsekl, ale nabídl mi na vidličce další sousto. "To jste taky mohla říct rovnou a nevymlouvat se," pokáral mě tiše, aby ho ostatní neslyšeli.
Nějak jsem nechápala, o čem mluví: "A co jako?"
"Že se mnou nechcete jet, protože ten váš žárlí."
Málem jsem se udusila soustem, jak jsem se rozesmála.
"Jste v pořádku?" zarazil se starostlivě číšník, který mi zrovna přinášel jídlo. Kývala jsem, že jo, ale smát jsem se nepřestala, i když bylo vidět, že to Derekovi není příjemný.
"Pardon," omluvila jsem se. Jen se ušklíbl.
Utírala jsem si slzy od smíchu: "Fakt, pardon. Já jen, že víc vedle už jste se trefit nemohl."
A tváří tvář faktu, že už ho nejspíš nikdy v životě neuvidím, jsem si dovolila i malou drzost: "Háku, Alex nemá nejmenší důvod proč na mně žárlit. Ale líbí se mi představa, že vy jste si ten důvod našel."Nijak to nekomental, jen na mně hodil jeden z těch svých nicneříkajících pohledů a odsedl si.
Nenechala jsem si tím kazit chuť, dokonce jsem si po obědě objednala i kávu. Vypočítaný to bylo skvěle, Alex se objevil přesně ve chvíli, kdy jsem dopíjela: "Jedeme?"
"Jasně. Zaplatím a doběhnu tě." Zvedla jsem se od stolu, zaplatila a rozloučila se s partou. Jen Derek chyběl, zmizel hned po tom, co dojedl. Vyšla jsem ze šera hospody do letního žáru a hned ve dveřích jsem se srazila s Derekem. Pobavilo mě to. Jak jsme se poznali, tak se i rozcházíme.
"Už mizíte?" nasadil si na oči sluneční brýle. "Váš pán a vládce zavolal?"
Urazila jsem se: "Já jsem samostatná jednotka, háku. To už byste mohl vědět." Blbec jeden. Prej pán a vládce. Chtěla jsem okolo něj povýšeně proplout bez rozloučení, ale zkazil mi to.
"Rád jsem vás poznal..."
Zjihla jsem. "Nakonec to bylo fajn, ne?"
"Celkem." pokrčil Derek rameny, zlehka se usmál.
Neodolala jsem a vytáhla se na špičky, abych mo mohla líbnout na tvář: "Mějte se hezky, Dereku."
Přitáhl si mně k sobě, napětím jsem zatajila dech. Zmámeně jsem zadoufala, že by mi mohl polibek vrátit, ale než k něčemu došlo, vrátil mě do reality Alex zvukem klaksonu.
Derek mě samozřejmě hned pustil, o krok ode mně ustoupil: "Opatrujte se, vy samostatná jednotko."
"Nápodobně," plácla jsem ho do ramene. "Si na vás koupím lístek, až budete hrát v něčem slušným."
"A ty jsi taky idiot," nasedla jsem vztekle do auta.
Alex byl nevinnost sama: "Já?!"
"Ne. Ten. co na mně troubil. Kdybych náhodou někdy litovala, že jsme se rozvedli, připomeň mi tuhle chvilku."
"Mladá láska - to je ráj," zanotoval můj exmanžel pobaveně.
"Radši už jeď," poprosila jsem. Nebo se tu rozbrečím.