Saturejka | Voda, den čtvrtý

 Normálně se budím s podobnou náladou, s jakou jsem večer usínala, ale dneska to bylo přesně naopak. Vstávala jsem levou nohou napřed, protivná jsem byla i sama sobě. Ani jsem si neuvařila kafe, rovnou jsem začala cpát věci do barelu.
"Dobré ráno," ozval se mi za zády vesele Derek. Jen jsem zavrčela, neměla jsem chuť se bavit.
 Zarazil se: "Stalo se něco?"
"Nic, co by?" odsekla jsem. "Nejsou každej den Vánoce."
"Jak tak na vás koukám, vy máte Škaredou středu."
Hodila jsem po něm to první, co mi přišlo pod ruku a snažila se neslyšet jeho smích. Místo aby odešel, přisedl si vedle mě na bobek: "jste v pořádku?"
"Vypadám tak?"
Zastrčil mi za ucho pramen vlasů: "ani ne. Můžu vám nějak pomoct?"
Asi  by se divil, kybych mu řekla - jo, zamiluj se do mně. "Pojedete dneska s Petrem?!" 
"Aha," zarazil se. "Já myslel spíš něco jako postavit hrad, omámit stráže..."
"Nic tak náročnýho. Bohatě mi postačí, když si přesednete," ujistila jsem ho.
Derek si oprášil kolena, vstal: "jestli vám ke štěstí fakt stačí jenom se mně zbavit."
"Štěstí je muška jenom zlatá, háku."  Bylo mi smutno a nechtěla jsem se zaplést víc, než bych unesla.
Chvíli hledal po kapsách, pak po mně hodil něco kovového. Chytila jsem to a zaraženě jsem si prohlížela zlatou dvacetikorunu. 
"To máte na mucholapku," houkl na mně na odchodu. Vztekle jsem po něm hodila minci zpátky. Blbec. Co si o sobě myslí, sakra?!
Na náladě mi tahle krátká epizoda moc nepřidala, věci jsem do barelu začala házet s ještě větší razancí než předtím.

"Co je, to už se jede?" podivil se Jirka, když mě zahlédl, jak šoupu loď k vodě.
"Jenom já," hodila jsem Derekovo pádlo směrem k Petrově lodi.
Jirka ho nesouhlasně sebral a opatrně položil na místo: "copak, milenecká rozmíška?"
"Rozvod na krku. Děti pláčou, novináři ostří hroty, advokáti si mnou ruce a široká veřejnost jásá," zavrčela jsem.
"A tak to vypadala na pevný, trvalý svazek."
Konečně jsem se rozesmála: "Ty jsi holt vůl, viď? Prostě mám chuť vyrazit už teď. Však mě dohoníte u prvního jezu."
"No já si říkal, že jsi s náma vydržela podezřele dlouho," pomohl mi odrazit od břehu a zamával mi.
Mohla jsem vyjet do tichého rána. Jak praví stará poučka, vodák na vodě před desátou ráno je přírodní úkaz, měla jsem řeku jen pro sebe. Konečně jsem se cítila volně a svobodně a nic mě netrápilo. Zabírala jsem pádlem do vody, pozorovala ubíhající krajinu a na nic přitom nemyslela. Ještě přemýšlet, to tak.

Parta mě dohonila až daleko za prvním jezem, na rozdíl ode mně jeli v klidu, nepotřebovali ze sebe dostat žádný stres. Teď už nás čekal jen poměrně pohodovej úsek před koncem cesty.
"Je ti líp?" přitáhl si Jirka loď k mojí.
"To víš, že jo," prohrábla jsem mu vlasy. Plácl mě přes ruku, na své kštici si dával záležet, ne nadarmo jsme mu říkali Modelka. Derek se mi vyhýbal pohledem, nejspíš se urazil za to ráno.
Popojela jsem si lodí, abych se mu dostala do záběru: "Omlouvám se. Občas bejvám protivná i sama sobě."
Pokrčil rameny, ale pak se lehce usmál koutkem úst: "Všechno dobrý."
"Tak fajn." Trochu se mi ulevilo. Třeba si mně nebude pamatovat jen jako protivnou babu princmetálovou. Jestli si mě teda bude vůbec pamatovat. Protože, co je pro jednoho, to jako pro mně, životní zážitek, to pro druhýho nemusí znamenat vůbec nic, že?! Ale stejně mi bylo líto, že už končíme. Jiřina mě sice celou vodu štvala a ta cesta s Dádou taky nic moc, ale jinak měla tahle voda samá pozitiva a sociální jistoty. A jednu existencionální nejistotu, ale za tu nemohla voda, za tu jsem si mohla sama. A Petr, samozřejmě. Musel tahat Dereka na vodu? Nemohl si nechat v tý svý florbalový partě? Mohla jsem mít svatej klid a pokoj. Takhle mám sice pár hezkejch vzpomínek, ale jinak v duši černo. Kdyby aspoň nebyl tak prima a já si mohla říct, že to je namyšlenej idiot a zase se vesele odmilovat. No co, život prostě není procházka růžovou zahradou.

Smířená s koncem vody přistála jsem na posledním břehu. "Počkejte, já vám s tím pomůžu," sklonil se Derek k lodi.
Tentokrát jsem se s ním ani nechtěla hádat, klidně bych ho nechala mi pomoct, kdyby se neobjevil Alex. "To je dobrý, já to vezmu," sáhl po oku.
Derek jen pokrčil rameny a odešel.
"Ty teda umíš přijít v pravej čas," nejradši bych ho přetrhla jako hada.
"Taky tě rád vidím, miláčku," usmál se na mě.
Vztekle jsem po něm hodila první věc, která mi přišla pod ruku: "Neříkej mi miláčku!"
"Jistě, drahá."
Schválně jsem do něj pak celou cestu, co jsme nesli loď k autu strkala, aby si tu pomoc užil.