Voda, den první

 Seděli jsme na sluncem vyprahlé zemi, mastili karty a čekali, až dorazí zbytek party. Kluci byli v klidu, ale já nedočkavě poposedávala a pořád se ohlížela k příjezdové cestě.
"Seď normálně, než tě bacím," nevydržel Honza. Vyplázla jsem na něj jazyk a přihodila sedmičku. "Bereš čtyři," upozornila jsem ho škodolibě. Bacil mě. To se dalo čekat. 

Jestli jsem něco nesnášela víc, než cizí lidi, bylo to čekání. Na cokoliv. Teď momentálně na to, až dorazí ostatní a my budeme moct vyjet na vodu.
"Řeklo se v devět," brblala jsem.
"No a teď je stěží půl desátý. Každej není ranní ptáče." Jirka zahodil karty: "s váma se vůbec nedá hrát. Na, napij se, budeš povolnější," podal mi lahvinku.
Zavdala jsem si Zelené pro voňavější dech a veselejší náladu a hned mi bylo o něco líp.
"A stejně mě štvou," neodpustila jsem si. Kluci si jen povzdychli. Naštěstí se zrovna v tu chvíli na cestě objevila dodávka s vlekem a já zajásala. Hurá, jupí a juchů, konečně jsou tu. Chtěla jsem pomoct s vykládáním lodí, ale odehnali mě.
"Nemotej se tady," nasměroval mě Jirka na druhou stranu, "zadáno pro silný."
"Svaly býka - mozek býka," odsekla jsem. Zacouvala jsem, abych se vyhnula Petrovi s Lukášem a zakopla jsem o chlápka v kšiltovce a slunečních brýlích: "Pardon."
"Co takhle koukat na cestu," ušklíbl se.
"Nebo nemotat se cizím lidem pod nohy," odolala jsem pokušení ukázat mu, že je jednička. Místo toho jsem se vrátila ke své lodi, sbalila karty, hodila je do malý bandasky spolu s vypnutým mobilem a zapálila si. Marně jsem přemýšlela, odkud toho s kšiltovkou znám. Měl docela povědomý hlas. Na hlasy jsem ulítlá, neměl by být problém si ho zařadit, ale vzhledem k tomu, že jsem byla po třech nočních a teď momentálně po několika locích Zelený, mi to moc nemyslelo.
Za chvíli se ke mně přiloudal Petr: "Ty nemáš háka, viď?"
"Ale mám," ukázala jsem na bandu nacpanou do špice lodi.
"Měl bych pro tebe živýho."
"Nechci," odmítla jsem. Co já s živým? Banda do ničeho nekecá a je přes ní líp vidět.
Petr se ošil: "Tomáš na poslední chvíli volal, že nejede. Derek nemá s kým jet. Přece ho nepošlu domů..."
V tu chvíli mi došlo, odkud toho chlápka znám. "To je..." zalapala jsem po dechu. Derek Navrátil, známý to herec a dabér. Například předplatné do divadla jsem si pořídila jen kvůli němu.
Petr se samolibě uculil: "Hrajeme spolu florbal."
"To je bezvadný. Tak že by sis ho vzal do lodi, když už jste takový kamarádi?" našla jsem zase hlas. Tak Péťa se tu vytahuje s kámošem a já mám trpět.
"Já jedu s Dádou." Nadechla jsem se, abych mu řekla od plic, co si myslím, ale pak jsem to nechala být. Nevyplácelo se být k Petrovi upřímná. Dokázal dlouho čekat, než mohl člověku vrátit, co bylo řečeno. Sup je proti němu naspeedovaná veverka, proč riskovat, že si na mě někdy smlsne.
Rezignovaně jsem šla vyndat barel ze špice lodi, aby se mi tam mohl usadit nový hák. "Ahoj, já jsem Derek," podával mi ruku. "Dobrý den," zahučela jsem otráveně.
Podivil se: "já myslel, že si vodáci tykají."
"To není dogma. Dejte mi ten loďák. Máte po ruce všechno potřebný? Ať v něm pak nelovíte a necvaknete nás."
"Máte problém s lidma všeobecně nebo jenom se mnou?" Šlehla jsem po něm pohledem. Vlastně měl pravdu.
"Jestli jste připravenej, tak popadněte támhle to oko a můžeme jít."
"Kam jako?" nechápal.
"K řece. Po písku to drhne, položit loď na vodu je takový praktičtější."
Něco si zamrmlal, ale vyrazil. Měla jsem co dělat, abych stačilo jeho dlouhým krokům, ale radši bych si jazyk vytrhla, než bych něco řekla.
Páni, to tedy bude tejden. Léto budiž pochváleno